Ale dostáváme se do druhého extrému – v některých domácnostech se po dětech ani žádná práce nechce. A tam, kde se nějaký ten podíl na chodu domácnosti přece jen vyžaduje, to bývá často nárazové, chaotické a také nezřídka konfliktní. Pokud není jasno, kdo co má na starosti, tak rodič často „zaúkoluje“ toho, kdo je po ruce. Reakce bývají většinou neochotné (Zase! Vždyť jsem nádobí umývala už včera!) nebo vedou k pocitu nespravedlnosti (Zase já! A bráchovi nikdy neřekneš, vždycky zavoláš mne!).

Jindy jsou domácí povinnosti dítěti přiděleny. Když něco namítá, že tohle nechce dělat, je třeba obviněno, že je líné. Přitom může jít jen o averzi k určitému druhu činnosti (dítě se může štítit drobných rozmočených zbytků jídla při mytí nádobí, nemá rádo zvuk vysavače apod.)

V knížce Stephena Coveyho Sedm návyků vůdčích osobností je inspirativní postup, jak se podělit o udržování chodu domácnosti. Vychází se ze seznamu, co všechno je třeba dělat. Tento seznam by měl být docela podrobný – patří do toho třeba i sešlapávání plastových lahví, nošení brambor a cibule ze sklepa, kojení miminka, vydělávání peněz, přeleštění zrcadla, výměna zimních pneumatik, sekání trávy, věšení prádla… Tento soupis je možné udělat i tak, že se sepíše, kdo jaké práce dělá v současnosti. Nezřídka zazní z úst dětí: Jé, mami, ty toho máš ale hodně…

V druhém kroku si členové rodiny rozeberou nejdřív práce, které jsou jim příjemné nebo jim alespoň nevadí. To je hodně důležité hlavně u dětí. Pokud chceme vytvářet u dětí vytrvalost a úsilí, bude se nám to dařit právě u věcí, které jim nejsou nepříjemné. Nepříjemným věcem se budou snažit spíš vyhnout, nějak je ošidit, obejít. Je rozdíl mezi „mít něco přiděleno“ a „vzít si něco na starost“. Covey ve své knize o tom píše, že jsou dva druhy pověření druhých lidí nějakou činností: prvnímu říká typ „přines“, druhému typ „správce“.

K tomu prvnímu typu dohody nejsou třeba. Jeho podstatou je, že si „zadavatel“ ponechává veškerou kontrolu nad situací. Přistupujeme k němu, jestliže máme jen malou důvěru ve schopnosti či zodpovědnost druhého. „Úkolujeme“ ho spíše nenáročnými a dílčími pracemi (pokud si to vůbec raději neuděláme sami). Při úkolování zaznívá hodně rozkazovací způsob – od celkem vlídného pokynu (Hele, setři v předsíni to bláto!) až po rozkazy s veškerou hlasovou razancí (Okamžitě běž vynést ten koš!!!) Pověření typu „přines“ s sebou nese četná rizika: Dotyčný práci odbude (necítí zodpovědnost – tu má přece zadavatel, který se ho na nic neptal), případně ji neudělá vůbec (pokud zadavatel není na dohled a tudíž není nikdo, kdo by úkol připomněl či zkontroloval jeho splnění). Tyto situace nemohou vést k rozvíjení řady dovedností potřebných pro život – například plánovat, řídit sám sebe, přemýšlet o co nejlepší organizaci práce… Rozhodující je zde „zadavatel“ – tedy autorita, vůči níž můžeme jít do vzdoru anebo poslušně plnit její pokyny.

Pověření typu „správce“ dohody vyžaduje. Je třeba si vyjasnit, jak má vypadat výsledek. Vynést každý den koš na odpadky je pověření typu „přines“, postarat se , aby koš nebyl přeplněný a nepáchl, je pověření typu „správce“. „Správce koše“ nemusí tuto práci dělat sám, může udělat další dohody s dalšími členy rodiny (například si na pár dnů vyměnit vynášení koše za vytírání předsíně) nebo může občas požádat někoho o laskavost, aby koš vynesl – je na něm, jak si to zařídí. Ovšem zodpovědnost za přijatelný stav koše je na něm. Rozdělení činností se může samozřejmě revidovat, při prvním rozdělení se např. může stát, že syn, který si vzal na starost myčku nádobí, chodí z tréninku relativně pozdě a tak nádobí není umyté včas. Nějaké činnosti mohou mít již děti přibližně po čtvrtém roku (příprava talířů a příborů před jídlem, sešlapávání plastových lahví… ). Seznamy, kdo co má na starosti, je dobré mít někde vyvěšené, u předškolních dětí budou jejich činnosti znázorněny obrázky.

Tento postup je možné využít také při sezónních či mimořádných událostech (příprava oslav Vánoc, Velikonoc, jarní úklid zahrady, příprava na dovolenou, malování…).

A nakonec jedno doporučení zejména pro maminky, manželky… Když se uhoněná žena obrací na různé členy domácnosti, aby jí pomohli s nádobím, s luxováním, nákupy, úklidem, signalizuje své rodině, že je to vlastně jen její práce a že je neschopná ji zvládnout, takže musí žádat ostatní o laskavost. Laskavost je něco jiného než oprávněný požadavek (který vlastně vznikne výše popsanou dohodou o podílení se na chodu domácnosti), laskavosti se může, ale také nemusí vyhovět. Takže se nelze divit podrážděné reakci, co že vlastně pořád ta máma chce, když to nádobí jsem jí umyla už před třemi dny…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Covey, S. R.: Sedm návyků vůdčích osobností pro úspěšný a harmonický život. Pragma, Praha 1994.