Ničím jiným, než tím dobrým vztahem s někým jsme si je „nezasloužili“. Jsou také dárky jako výraz uznání, ocenění, vděčnosti… Pak jsou ovšem ještě dárky jaksi „z povinnosti“, dárky přehnané, zavazující k odplatě… No a pak jsou „dárky“, které vlastně už dárkem nejsou, protože jsou vlastně „handlem“ – jestliže uděláš to a to, já ti za to dám něco, o co ty stojíš.

Pro mnoho dětí se a takovým handlem stal jak Mikuláš, tak Vánoce.

Svatý Mikuláš byl biskup, o němž se traduje, že byl štědrý k potřebným, dokonce, že naděloval nepoznán. Nedá se předpokládat, že by dával jen těm, kteří byli „hodní“. To, že se nemají děti strašit čerty, že z toho mohou být traumata s následnými i dlouhé týdny trvajícími úzkostnými stavy, křiky ze spaní, někdy dokonce s koktáním apod., to většina rozumných rodičů ví, a také děti před takovými zážitky chrání. Ale jen málokdo vidí něco nedobrého v tom, když se Mikuláš vyptává, zda byly děti hodné a za odměnu pak dává sladkosti a ovoce. Podobný scénář se opakuje na Vánoce, snad už ne tak vyhroceně. Děti se straší, že pod stromečkem nebude moc dárků, protože „zlobily“. Pak je dárků přehršel. Jaké poselství z toho vyplývá? Třeba, že dospělí vyhrožují a přehánějí, a pak to stejně nesplní, že tedy nejsou moc důvěryhodní. Některým dětem se pak pojem „hodný“ a „zlobivý“ zamlžuje ještě víc.

Co se děti učí odměňováním dobrého chování? „Být hodný“ se vyplácí. „Být hodný“ je často synonymem pro „být poslušný“ – a to znamená dělat to, co po mně chtějí druzí, ať s tím souhlasím nebo ne. Navyknout dítě chovat se dobře, protože mi něco z toho kyne, znamená velké riziko pro jeho chování v přítomnosti jiných lidí, kteří ho nechtějí nebo nemohou odměňovat.

Byl proveden výzkum, v němž bylo sledováno štědré chování u dvou skupin dětí. Jednu skupinu tvořily děti, jejichž matky je chválily a občas i odměňovaly za to, že půjčovaly hračky, dělily se o pamlsky s ostatními dětmi atd. V druhé skupině byly děti, jejichž matky se takto nechovaly. Výzkum spočíval v pozorování štědrého chování v situacích, v nichž matky nebyly přítomny. Chválené a odměňované děti se v nepřítomnosti matek štědře většinou nechovaly. Je to celkem logické – nebylo proč, nic za to nekynulo. V štědrém chování je předčily děti, které za toto chování odměňované a chválené nebyly.

Chovat se správně není pro dítě snadné, vyžaduje to omezovat své vlastní impulzy, brát ohledy na potřeby druhých. Dítě se bude snažit tohle všechno dělat, pokud mu dospělí ukazují smysluplnost takového chování, že je to takto správné, a proč. Pokud se však správného chování dětí dosahuje pomocí odměn (potažmo trestů), začne dítě dost brzo zvažovat, zda mu nabízená odměna stojí za námahu. Pokud chceme, aby se dítě i nadále chovalo správně, musíme odměny stále zvyšovat. A může nastat situace, kdy si dítě řekne: nechte si ty vaše „dárky“, mně je milejší dělat si, co já chci, nebrat na nikoho ohledy…

Kromě toho – děti jsou učenlivé. Jak se zachází s nimi, tak budou i ony zacházet se světem kolem nich. Krásně to ilustruje vtip, který koloval kdysi po internetu:

Malý chlapec se ptá maminky: „Mami, mami, co dostanu letos na Vánoce?“ „No, to máš tak, zlobil jsi a nedostaneš vůbec nic. Leda, že bys napsal Ježíškovi, že budeš celý příští rok hodný.“
Chlapeček se tedy zavře do pokoje a začne psát: „Milý Ježíšku, slibuji ti, že budu celý příští rok hodný…“ Chvíli se na to kouká, pak to roztrhá a začne znovu: „Milý Ježíšku, slibuji ti, že budu celý příští měsíc hodný…“ Zase to roztrhá a tak pokračuje ke dni, půldni, hodině, až nakonec rezignuje. V neděli jde s maminkou do kostela a tam ukradne sošku Panny Marie. Přijde domu, položí před sebe sošku a začne psát: „Ježíši, jestli chceš ještě někdy uvidět svou matku…“

Mikuláš může být vzpomínkou na dobrého muže a radostí, že si můžeme dopřát ovoce a sladkosti. Vánoce mohou být oslavou rodinné pospolitosti s vyprávěním o betlémské rodině a společnými radovánkami. Na Vánocích bylo stejně nejlepší společné pečení cukroví…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová