Pokud jde o výchovu dětí, bývají tato předsevzetí dosti vágní – že budeme důslednější, že budeme na děti míň křičet, že se jim budeme víc věnovat… Ovšem prováděcí akční plán většinou chybí, je to jen něco jako naše černé svědomí či přání, abychom vycházeli s dětmi lépe.

Máme námět na jedno konkrétní novoroční předsevzetí: omezit pokyny.

Nejdříve je třeba říct, co míníme pokynem: je to sdělení v 2. osobě a rozkazovacím způsobu (pojď sem, vyčisti si zuby, oblíkej se…). Sděluje druhému, co má podle nás teď udělat. Specifikum pokynů je v tom, že i kdyby to byly naprosto nevyhnutné aktivity, tím, že používáme tuto gramatickou formu (2. osoba, imperativ), jako bychom dávali najevo, že jsme to my, kdo o nich rozhoduje. Např. auto zastaví před školkou, kam matka denně své děti ráno vozí, a řekne: Vystupte! Děti to vědí, dělají to pět dní v týdnu, přesto matka pokynem signalizuje dětem, že je považuje za nekompetentní a že situaci má pod kontrolou ona, ona tu rozhoduje…

Jaké jsou dlouhodobé důsledky pokynů? To první, co člověka hned asi napadne, je nesamostatnost. Závislost na autoritách. Méně často si asi představíme takové důsledky, jako je omezení příležitostí k rozvoji přemýšlení. Když vydáme pokyn, vlastně říkáme, že neočekáváme, že dítě bude přemýšlet. Dokonce často i zazní: Neptej se proč a dělej. Očekáváme poslušnost, splnění. Rovněž málokoho napadne, že pokyny zejména v oblasti fyziologických potřeb (jídlo, pití, toaleta, přiměřené teplo) mohou vést u dětí k tomu, že se „odpojí“ od svých tělesných pocitů – že přestanou sledovat, co cítí – maminka mi řekne, abych se napila, tak proč se tím zatěžovat, maminka mi řekne, co si mám obléct, tak proč si uvědomovat, jestli je mi horko nebo chladno?

Gramatická forma (2. osoba, imperativ) v sobě také obsahuje sdělení: platí to jen pro tebe a pro teď. Příště ti zase řeknu, co máš v daném okamžiku dělat. Řada pokynů se ale vztahuje k situacím, které se jednak opakují a jednak v nich platí určité zákonitosti. Nejen dítě se má na okraji chodníku rozhlédnout. Všichni rozumní lidé totak dělají a musejí dělat v zájmu vlastní bezpečnosti. Nejen dítě nemá sahat na horký předmět, nejen dítě, když se před obědem nají něčeho jiného, těžko sní připravený oběd… Ale to pokyny nesdělují. Pokyny jsou jen „ty a teď a tady“ a také „protože to já tak chci“. Proto se také dítě mnohem obtížněji a mnohem déle dostává k zobecnění pravidel.

Další potíž je, že pokyn je rozkazovací způsob a ten naprosté většině lidí není příjemný (snad kromě dospělých, kteří v dětství byli „upokynovaní“ – jsou to lidé, kteří sami od sebe udělají jen máloco, stále čekají, co jim druzí řeknou).

Pokud mezi vaše novoroční předsevzetí patří i to, že budete na děti méně křičet, tak si asi uvědomujete, že poměrně často rodiče křičí v situacích, kdy dětem dají pokyn a ony se tváří, že neslyší (ruku na srdce, je to jedna ze základních reakcí na pokyny, dělali jsme to jako děti přece také a snad i teď někdy takto zareagujeme – přece nám nebude někdo říkat, co máme dělat, víme to sami…). Zopakujete pokyn ostřeji a zase nic. Může se pak někdo divit, že zakřičíte? Jako docela užitečný nástroj k omezení takových situací nabízíme záměrně a programově omezit pokyny. Většina pokynů se dá nahradit buď popisem nebo informací. Stojí za to si v klidu sednout, promítnout si den od rána do večera a sepsat nejčastěji dávané pokyny. A pak si vedle toho napsat možnosti, jak je to možné říct jinak. Je jich několik, nejčastější jsou:

Popis – to je vlastně pozorovatelná skutečnost. To, co lze skutečně vidět nebo slyšet. Informace – oznamovací věta, jejíž základní charakteristikou je, že je v 1. nebo 3. osobě jednotného nebo množného čísla. Často se týká činností – jak se co dělá, jaká činnost bude následovat, co je třeba udělat, na čem jsme se dohodli…

Empatická reakce – popis pocitů, záměru, očekávání druhého.

Výběr – dává dítěti informaci o tom, co je v dané situaci žádoucí, co dítě může dělat a zároveň poskytuje prostor: kdy to může udělat, jak, s kým….

Uvádíme pár celkem běžných pokynů a náměty, čím je můžeme nahradit. Když se vžijeme do osoby, která slyší nějaký pokyn, a představíme si, že bychom místo pokynu slyšeli věty z pravého sloupce tabulky, asi si uvědomíme ten rozdíl – že to v nás nevyvolává vzdor, že nemáme chuť předstírat, že neslyšíme. Praxe je samozřejmě složitá. V nadpisu navrhovaná jedna hodina denně bez pokynů jako nácvik jiné komunikace se na první pohled v porovnání s předsevzetím být důslednější či méně křičet zdá jako lehce zvládnutelný úkol. Ovšem, jak to zhodnotil jeden odvážný tatínek: Páni, to byla tedy docela fuška… Nechceme Vás odrazovat. Třeba Vám to půjde snadněji…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Běž pryč! (dítě překáží) Potřebuji tady kolem sebe víc místa. Můžeš se dívat, jak to dělám, tamhle z gauče, nebo si můžeš jít hrát vedle.

Buď zticha! (telefonujete a dítě ruší) Teď telefonuji, špatně slyším. Povíme si to, až domluvím.

Dojez to! Na talíři zbývá ještě pár soust.

Drž se! (v dopravním prostředku) Docela to tady hází. Je třeba se držet.

Jez! (dítě se u jídla loudá) Vypadá to, že už nemáš chuť. Další jídlo bude až svačina.

Jdi se umýt (vyčistit si zuby, spát…)! Alenko, je čas se jít umýt.

Nakrm křečka! (je to povinnosti dítěte) Křeček nemá nic v misce. (Někdy bude stačit jen upozornění jedním slovem: Jirko, křeček.)

Nebij ho! Asi se na brášku zlobíš, ale máme pravidlo, že to řešíme slovy.

Neběhej tady (v bytě) Doma chodíme (pomalu), běhat se může na zahradě (hřišti…).

Nebreč! Vidím, že pláčeš. Asi se něco stalo. Vidím, že ti je něco líto…

Necákej! (v koupelně) Když se myjeme, snažíme se, aby podlaha zůstala suchá.

Nekousej ho! (jiné dítě) Kousat můžeme do jablíčka, do rohlíku, do lidí ne.

Neloudej se! (při oblékání) Odcházíme za 8 minut. Co bude mít kdo na sobě, v tom půjde. (Nutno dodržet, přirozené důsledky jsou pro dítě nejlepší školou.) Máš už na sobě skoro všechno, chybí ještě boty a bunda.

Oblíkej se! Je čas se oblékat.

Pojď jíst! Oběd je na stole. Budeme už jíst. Za tři minuty nalévám polévku.

Pospěš si! Máme málo času. Máme už jen pět minut. Je třeba si pospíšit, jinak autobus ujede.

Ukliď si hračky! Je čas uklidit hračky. Půjdeme teď ven, ale předtím je třeba sklidit hračky z koberce.

**Vezmi si čepici. ** Venku je chladno. Je třeba si vzít čepici. Vezmeš si tu bílou nebo tu s bambulí?

Vysmrkej se! Vidím, že máš plný nos. Kapesník máš v kapsičce.

Zavři dveře! (dítě za sebou nezavřelo po příchodu do místnosti) *Když zůstanou dveře otevřené, jde sem zima. Evo, dveře. (to ve fázi, kdy je dítěti zcela jasné, že chceme, aby po sobě zavřelo dveře) *