změnách nebo zda jsou vysvětlitelné tím, co se změnilo kolem nich (i kolem nás dospělých). Základní poznatky z biologie ještě ze školních let praví, že evoluční změny se nepočítají v řádu desetiletí či staletí, ale že jsou to nesrovnatelně delší časové úseky. Z toho logicky vyplývá, že příčiny odlišného chování současných dětí budeme hledat spíše v oblasti sociální a psychologické.

Existuje pohádkový příběh o tom, jak král jedné země dal rozhlásit, že nechal zaměnit své právě narozené královské dítě a dítě jednoho ze svých poddaných, a vyzýval, aby se k dítěti chovali s náležitou úctou. A protože nikdo nevěděl, kde to dítě je, ani jestli je to dívka či chlapec, začali se lidé v té zemi chovat ke všem dětem mnohem lépe. Výsledkem bylo, že země začala neuvěřitelně vzkvétat…

Tak jako pozitivní přístup má své pozitivní důsledky, právě tak se promítají do chování dětí prohřešky, kterých se vůči nim vědomky i nevědomky dopouštíme. Jejich zdroje bývají různé – někdy je to naše neochota věnovat dětem čas, u někoho zase přemrštěné ambice, dost často se také setkáváme s neznalostí základních poznatků o vývoji dítěte.

Podívejme se na pár možných příčin, proč se nám zdají dnešní děti jiné. Docela dobrým vodítkem nám může být teorie základních lidských potřeb. Ta nejznámější pochází od amerického humanistického psychologa A. Maslowa a zdůrazňuje princip hierarchie – dokud např. nejsou uspokojeny fyziologické potřeby, nemůže docházet k uspokojení vyšších potřeb, např. poznávacích. (u dětí to platí beze zbytku, u dospělých se pak hovoří o autonomii vyšších potřeb). Ne, hladem naše děti nestrádají (s kvalitou nebo skladbou dodávaných živin to může být leckde ovšem na pováženou – ale to je parketa jiných odborníků). Zato ale v uspokojování potřeby POHYBU je často kámen úrazu. Dnešní rodiče to mají skutečně mnohem těžší než rodičovská generace předtím. Bezpečnost zvláště ve městech se zhoršuje a málokdo z odpovědných rodičů se odváží nechat dítě venku bez dozoru. Podezření na obávanou hyperaktivitu dítěte se často rozplyne, když se zamyslíme nad tím, jaké mají děti možnosti volného pohybu venku. Obyčejná dovolená nebo víkend s pohybem v lese, na louce, u rybníka může proměnit dítě s deprivací pohybu k nepoznání.

Do fyziologických potřeb patří také přiměřené množství podnětů. Ani ne moc, ani málo. Jedna maminka líčila své velké překvapení, když dala na doporučení Montessori učitelky, odstranila z postýlky své osmiměsíční holčičky zbytečné hračky a nechala tam jednu nebo maximálně dvě. Holčička se rychle zklidnila.

K porušování požadavku podnětové přiměřenosti patří také přemíra organizovaného času – často motivovaná obavou , aby dítě něco „nepropáslo“, aby se mu zajistilo dobré vzdělání a maximální rozvoj. Ne všichni rodiče si uvědomují, že právě nestrukturovaný čas dává dětem možnost rozvíjet představivost, tvořivost i nezávislost, realizovat svůj vnitřně nastavený jedinečný vývojový program.

Další v pořadí je potřeba bezpečí. Někdy se stává, že rodiče, kteří sami zažili omezující autoritativní výchovu a nechtějí ji opakovat vůči svým dětem, sklouznou do příliš volné výchovy, která postrádá jasná pravidla a hranice. Nemají jasno v rozlišení „všedovolující“ (permisivní) a demokratické, respektující výchovy. Jenže nepevné hranice dítě velmi přetěžují. Jak se má dítě cítit bezpečně ve světe, v němž je těžké se vyznat, ve světě, kde se věci nedají dobře předvídat, kde někdy něco platí a jindy zase třeba ne? To v něm vzbuzuje úzkost a od úzkosti k agresi není daleko. Úzkost může být také zdrojem zvýšené motorické aktivity, která se interpretuje jako hyperaktivita.

V rámci pozorovaných změn v chování dětí se také objevila teorie o indigových dětech. Domníváme se, že charakteristiky, které se jim přisuzují, bude vykazovat hodně dětí, pokud budou vyrůstat v podnětném a respektujícím výchovném prostředí, kde se dbá na uspokojování jejich potřeb. A právě tak doporučované velmi rozumné výchovné postupy pro „indigové děti“ (naslouchat dítěti, jednat s ním jako s rovnocenným partnerem, poskytnout prostor i stanovovat jasné hranice, učit dítě myslet a ne mu vkládat hotové závěry o tom, co si má myslet, dávat bezpodmínečnou lásku, nepoužívat fyzické tresty ani citové vydírání, omluvit se dítěti, když „ujedeme“, hojnost milujících doteků) by měly zažívat všechny děti, nikoliv jen „vyvolené“. Pak by možná začala společnost také vzkvétat, jako v tom pohádkovém příběhu o vyměněném královském dítěti.

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová