… schopnost umět je zvládat i vyjadřovat je sociálně přijatelným způsobem, používat je v interakci s druhými, používat empatii… I když se hovoří o inteligenci, jsou to spíš dovednosti a kompetence, které se dají rozvíjet celý život.

Základ emoční inteligence se buduje v dětství. V této době se většinou rodiče zaměřují na ovlivňování nepřiměřených projevů emocí. To je zcela v pořádku, protože s lidmi, kteří neumějí ovládat projevy svých emocí, se opravdu jedná obtížně. To, co může mít dlouhodobé negativní dopady ale spočívá v tom, že rodiče především žádají, aby dítě přestalo projevovat emoci nevhodným způsobem, ale nenabídnou mu způsob, jak jí může projevovat přijatelným způsobem. Tento přístup se neomezuje jen na nepřiměřené projevy emocí, ve výchově je to dost rozšířený neefektivní komunikační model – většinou dětem říkáme, co dělat nemají, aniž bychom jim v té chvíli nabídli schůdnou alternativu – co dělat mohou. Ne vždy si ale můžeme být jistí, že děti vědí, jak se mají chovat správně. V situacích, kdy dítě prožívá silné emoce, zejména v situacích vzteku vyvíjí dítě značnou fyzickou aktivitu (kope, dupe, mlátí kolem sebe rukama, křičí atd.). Jsou to naprosto přirozené projevy – zejména při agresivních emocích je tělo zaplaveno stresovými hormony. Ty pomáhaly kdysi našim prapředkům fyzicky aktivizovat organismus v situacích ohrožení (vztek, strach jsou emočním doprovodem v těchto situacích).

Prudké tělesné projevy u malých dětí jim tedy pomáhají zbavovat se stresových hormonů. Jde tedy o to, umožnit dětem fyzické projevy jejich emocí, ale sociálně přijatelnými formami. Ve chvílích klidu a pohody se můžeme vrátit k nedávnému emocionálnímu výbuchu dítěte a můžeme si povídat o tom, že mít zlost je v pořádku, že všichni lidé mají někdy zlost, ale že přitom nemůžeme druhým ubližovat ani nic ničit. I předškolní dítě už bude umět říct, co dělají druzí lidé, když se zlobí a co tak lidem pomáhá se zlosti zbavit. Je možné se s dítětem domluvit, že může bušit do polštáře – můžeme mít k tomu třeba specielní polštář „zuřák“ – ten by neměl mít ale podobu ničeho živého. Dítě může vybubnovat své pocity. Dobré je něco v té chvíli mačkat – malý antistresový míček, gumové kroužky (řada dospělých svírá pěsti při napětí). Pro předškolní děti je velmi dobrým odreagováním emocí kreslení. Když se dítě zlobí, můžeme mu nabídnout, aby nakreslilo, jak moc se zlobí. Většinou to skončí zlomenou tužkou a proděravělým papírem. I trhání starých novin či časopisů nebo jejich zmuchlání je dobrým způsobem, jak ulevit svému hněvu. I sešlapání plastových lahví může pomoci. Některým dětem pomáhá napít se, starším i pověstně počítání nebo koncentrace na dýchání.

Když dítě používá nadávky, křičí, obviňuje, můžeme mu v té chvíli nabídnout tzv. já – výrok: Když se zlobíme, tak to můžeme říct. Můžeme říct: já jsem tak naštvaná. Pokud to dítě nepoužije, nenaléháme. Můžeme se k tomu vrátit, až dítě vychladne.

Další často používanou taktikou dospělých při emocionálních projevech dítěte je odklánění pozornosti. V předškolním věku to jde celkem snadno. Podívej se, tam letí ptáček, nebo Jé, podívej, to je krásné autíčko, apod. většinou pozornost dítěte upoutá. Někdy jen na chvilku (emoce propukne opět), někdy se dítě emocionálně přeladí zcela. Ale ani když se nám podaří emoci odklonit, není to dobré řešení. Právě se propásla situace, kdy se dítě učí poznávat souvislost mezi podněty a vlastní emocionální odezvou a také příležitost, kdy se má dítě učit se svými emocemi pracovat, učit se je zvládat. Kdo by nechtěl, aby jeho dítě bylo nezávislé, samostatné – odklánění pozornosti dospělými však může naopak posilovat závislost dítěte na druhých. Když zakazujeme dětem emoční projevy, komunikujeme často velmi stručně (Nebreč! Nevztekej se! Přestaň křičet!). Jenže dítě z toho může pochopit něco jiného, než o co nám v té chvíli jde: my chceme zabránit nepřiměřeným projevům emocí, dítě z toho může odvodit, že** mít emoce je špatné**. A když je má, tak i ono je špatné. Není divu, že pak mnoho dospělých má s emocemi potíže (nevyzná se v tom, co vlastně cítí, neumí projevovat emoce vhodným způsobem, neumí komunikovat o emocích, protože jim k tomu chybí výrazy atd.).

To, co dětem máme zprostředkovat, je poselství, že všechny emoce, všechno, co cítíme uvnitř, co prožíváme, je v pořádku. To sdělujeme především empatickou reakcí: Vidím, že se zlobíš…Je ti to líto…Moc bys teď chtěla (tu hračku)…, ale některé projevy emocí je třeba krotit.

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová