„Co říkala ta vážka?“ zajímal se Kuky. „Byly tam dvě. To jste mi neřekl.“ „Dalo se to těžko poznat, byly celý zkroucený.“ Hergot nevěděl, jak by to Kukymu nejlépe vysvětlil: „Když jsou takhle dvě stejný zvířata pohromadě… tak na ně prostě nemluvíme.“ „Doprava teď,“ řekl Kuky, ale stále přemýšlel o těch vážkách. „Dělali sex, že jo?“ Hergot podle pokynu zatočil a řekl: „O tom taky nemluvíme.“ „Nemluvíme, nemluvíme…ale pak když to jeden vidí, tak je za pitomce, že to nepozná,“ rozčiloval se Kuky. Vadilo mu, když z něj Hergot dělal mimino.
Jan Svěrák: Kuky se vrací

I statečný kapitán Hergot, který si zvládl poradit s nástrahami lesa i úklady nepřátel usilujících o jeho vůdcovskou pozici (jak typické pro dnešní svět), upadl v této situaci do rozpaků a pokusit se tématu co nejvíce vyhnout. Podobně se mohou cítit a chovat rodiče, když dítě položí pro něj zcela nevinnou otázku „Jak jsem se k vám dostal?“ nebo „Kde se berou děti“ či v případě zkušenějších dětí „Jak se to miminko dostane do bříška?“ nebo „Mami, co je to sex?“ Pokud se zachováme jako kapitán Hergot, možná na chvíli odsuneme svůj problém, ale dítě se může cítit jako Kuky. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu tak je a jak se tomu vyhnout, tedy nad tím, jak s dětmi co nejlépe a nejupřímněji mluvit o sexualitě a věcech s ní spojených. Záměrně zde vynecháváme rovinu vztahovou, o té se většinou rodičům mluví ještě docela dobře („Narodil ses, protože jsme se měli/máme s tátou/mámou moc rádi.“) a soustřeďujeme se na rovinu tělesnou, sexuální.

Proč se vlastně cítíme tak nepříjemně, když máme s dětmi či dospívajícími mluvit o sexualitě, pohlavním dospívání a věcech s nimi spojenými? Důvody zahrnují škálu pocitů a obav, nejčastěji uváděné jsou následující:

Stud. Sexualita je intimní záležitost a stud je zcela přirozeným pocitem. Zde se ovšem víc než vyplatí stud překonat a s dětmi na všechna ožehavá témata mluvit. Když to neudělají rodiče, udělá to někdo jiný a my jako rodiče můžeme ztratit významnou část důvěry. Všichni nakonec víme, „jak se dělají děti“, ale jak jsme se to dozvěděli? A co jsme u toho cítili?

Obavy z vyvolání předčasného zájmu o sexualitu. Pro malé děti jsou otázky na tato témata zcela přirozené, nejsou nijak sexuálně motivované, děti se prostě zajímají o to, jak funguje svět. To si rodiče často neuvědomují. Punc tajemnosti a něčeho, o čem se nemluví, vytvářejí až rodiče, když říkají „na to jsi moc malý“, „to tě nemusí zajímat“ nebo se na dítě rovnou rozzlobí, na co se to ptá. Sexualita a sexuální cítění se začne rozvíjet bez ohledu na informace od rodičů. Rodiče dospívajících mají obavy, že pokud budou se svými dětmi mluvit o sexualitě, dají jim tím najevo, že mohou začít sexuálně žít. Naopak, můžeme spíše očekávat, že dospívající přistoupí k sexualitě zodpovědněji a budou schopni o sexualitě s parterem komunikovat, domluvit se na používání antikoncepce apod.

Nedostatek informací. Ten lze v současné době snadno odstranit. Pokud si nevíte v dané situaci rady, potřebujete získat čas na rozmyšlenou či neznáte správnou odpověď, odložte odpověď na snesitelné později, nabídněte, že informace vyhledáte spolu s dítětem.

Nedostatek zkušeností a chybějící slovník. Rodiče si nemusejí být jistí, jak s dětmi o sexualitě mluvit, jim samotným chybí vzor z původní rodiny. Někdy se rodiče stydí používat slova se sexualitou a sexuálním vývojem spojená, jako je penis, pochva či menstruace a nahrazují je různými zdrobnělinami. Je to možné, ale dítě by mělo minimálně znát správné názvy pro různé části lidského těla.

Odhalení vlastní (problematické) sexuality. Rodiče se mohou obávat, že by, zejména v rozhovorech se staršími dětmi, mohlo vyjít najevo něco z jejich (i třeba neuspokojivého) sexuálního života, že se jich děti budou ptát na jejich sexuální život. To samozřejmě nelze vyloučit, ale i sexuální výchova má své hranice a rodiče mají vždy právo (a snad i povinnost) říci, že jejich sexuální život je jejich intimní věc, která patří pouze do partnerského života. Na druhou stranu, i dospívající (děti) mají v této oblasti právo na soukromí a nejsou povinni se rodičům svěřovat se svým sexuálním životem.

Všechny tyto obavy jsou běžné a společně se studem je zažívá řada rodičů. Není divu, většinou ani generace dnešních průměrně starých rodičů malých dětí sama příliš otevřenou komunikaci o sexualitě v dětství nezažila. Je dobré se nad svými obavami zamyslet, uvědomit si, které převládají, a podle toho postupovat. Kvůli nám, ale hlavně kvůli našim dětem stojí za to obavy a stud překonat a pustit se do „aktivní“ sexuální výchovy. Pokud to neděláme, vyhýbáme se odpovědím nebo se dokonce na děti zlobíme, můžeme dosáhnout toho, že dítě získá dojem, že o „těch věcech“ se nemluví, že jde o něco tajemného, zakázaného. To může zproblematizovat jeho vztah k sexualitě a tělesnosti, ale také zkomplikovat komunikaci s budoucími partnery. Umět říci NE, domluvit se na používání antikoncepce nebo dokonce vyjádřit své pocity a přání může být problém. V extrémním případě dítě také mlčí, pokud se setká se sexuálním zneužíváním („o tom se přece nemluví“). Zároveň je oslabena důvěra dítěte v rodiče i ochota se ptát. Někteří rodiče s dětmi v období nekonečného „proč?“ by možná snížení ochoty ptát se uvítali, ale určitě to není správná cesta. Pokud dítěti lžeme a pravda vyjde najevo, což v těchto případech určitě vyjde, výrazně oslabíme jeho důvěru v nás rodiče, což nám do budoucna může způsobit řadu potíží. Pokud se odpovědím vyhýbáme, odsouváme, tváříme se, že sexualita a věci s ní spojené, neexistují, děti se s námi o těchto věcech bavit přestanou a nezačnou ani v době, kdy my sami o to možná budeme stát. Pokud s dětmi mluvíme my, máme jedinečnou šanci jim předat i hodnoty, které my sami máme se sexualitou spojené.

Jak tedy s dětmi o sexuálních otázkách mluvit? Čeho se držet, aby to bylo oboustranně respektující a přínosné? Lze doporučit několik základních pravidel:

Pravdivost a upřímnost. Nesmíme lhát. I na sebenáročnější otázku existuje pravdivá odpověď přiměřená věku dítěte. K upřímnosti patří i to, že přiznáme, že je pro nás něco těžké, neznáme odpověď, nebo že se nám o něčem těžce mluví. Máme právo dát najevo své pocity a máme povinnost to umožnit i dětem. Upřímnost je velmi důležitá i v diskusích s dospívajícími, kteří potřebují a kupodivu často i chtějí slyšet víc názorů, aby si mohli vytvořit svůj vlastní.

Přiměřenost informací a odpovědí. Rodiče se někdy obávají, aby neřekli dětem něco, na co mají „ještě čas“. Když se čtyřleté dítě zeptá, jak se k nám dostalo, obvykle ho nezajímají detaily porodu ani pohlavního styku. Informace o semínku s vajíčkem, které se spojí, a pak rostou u maminky v bříšku, je pro dítě obvykle postačující. Časem doplníme informaci o tom, jak tatínek zasune svůj penis mamince do pochvy, aby se spermie do bříška dostala, pokračujeme tím, že dospělým je to příjemné a že to mohou dělat, aniž by chtěli miminko a tak se musí chránit atd. Pokud dítěti řekneme něco, co přesahuje jeho stávající rozumovou úroveň, informací se prostě nezabývá, nevěnuje jí pozornost. Vhodnému obsahu a formě sexuální výchovy v různém věku je věnováno několik publikací dostupných na českém trhu. Rodiče zároveň znají své děti natolik, že poznají, jak složité informaci dítě porozumí.

Spontánnost a aktivita. Toto je pravidlo, které je pro řadu rodičů doopravdy obtížné. Silou vůle zvládnou dětské otázky, ale rozhovor sami nezačnou. Sexuální výchova není „pevně daná součást programu“, ani pouhé odpovídání na dětské otázky. Je to dlouhodobý proces, v němž by rodiče měli být aktivní, využít vhodných přirozeně vzniklých příležitostí (těhotenství v rodině či okolí i to, že dítě samo přijde třeba ze školky s nějakou „zajímavou“ avšak často pochybnou informací) k navázání rozhovoru, zjištění toho, co dítě už ví a doplnění informací, našich postojů a hodnot. A samozřejmě, nedílnou součástí rodinné sexuální výchovy je vzor rodičů, jak se k sobě chovají, jaký mají vztah k sobě navzájem i k dětem. Ale téma vztahu a vzoru a celkové výchovy necháme pro dnešek stranou.

Nevyhýbání se odpovědi či tématu. Děti nás někdy zaskočí otázkou na zdánlivě nevhodném místě (v čekárně, ve školce před ostatními dětmi, v obchodě ve dlouhé frontě) a my nevíme, jak zareagovat. Před tolika lidmi už svůj stud prostě nepřekonáme. Není to ani nutné, možná ani vhodné. Můžeme říct dítěti, že to není jednoduchá otázka, ale že je moc důležitá a že se k ní vrátíme doma, kde budeme mít víc klidu a můžeme se třeba i společně podívat do knížky. Ale musíme to skutečně udělat.

Přijetí, akceptování. Týká se zejména starších, dospívajících dětí, které mohou mít odlišné názory a postoje než rodiče. Můžeme s nimi nesouhlasit, vysvětlit jim proč nesouhlasíme, ptát se na důvody jejich názoru, prostě vést je k dialogu. Nemůžeme je za jejich názor odsoudit. Nebojme se diskutovat, z výzkumů vyplývá, že dospívající vidí sexuální výchovu více jako diskusi než jako pouhé předávání informací, které jsou dnes navíc snadno dosažitelné.

Soulad. To, co říkáme a děláme, má být v souladu. Snažme se dávat dětem co nejlepší příklad v oblasti partnerských vztahů a chování k druhým. Je zbytečné moralizovat, pokud sami nedodržujeme etické standardy. V komunikaci by se neměla vyskytovat tzv. dvojná vazba, tj. že něco jiného sdělujeme slovy a něco jiného mimoslovně, např. mu říkáme, že je šikovné a přemýšlivé, když se na něco takového ptá, ale gesty a tónem hlasu mu sdělujeme, že se to nedělá a že si to s ním doma vyřídíme. Tento způsob komunikace je naprosto nevhodný, dítě je zmatené, plné obav. Používání dvojné vazby je často dáváno i do souvislosti s rozvojem vážných duševních onemocnění.

Dodržování hranic. I otevřená, pravdivá a upřímná sexuální výchova má své hranice, které chrání nejen rodiče, ale i děti. To, co vymezuje v této oblasti hranice, je zjednodušeně řečeno, rozdíl mezi „obecným“ a „soukromým“. Soukromé, intimní zážitky rodičů by měly zůstat dětem utajeny, máme právo, říci, že toto je naše intimní věc. Děti by se také neměly stávat svědky sexuálního rodičů, ani náhodnými. Pokud už se tak stane, mohou být zmatené, chápat sex jako akt násilí a ubližování, což je může zmást ve vztahu k rodičům, a je třeba jim situaci vysvětlit. Není snad ani nutné zmiňovat, že sexuální zneužívání v jakékoliv podobě, včetně vystavování dětí pornografii, není sexuální výchova, ale trestný čin.

Jak je vidět, pravidla sexuální výchovy a komunikace o sexualitě se nijak neliší od zásad správné a přiměřené komunikace s dětmi (a nejen s nimi). Překonání studu a dodržování pravidel pomůže našim dětem stát se sebevědomými, uvažujícími, citlivými a respektujícími bytostmi, které budou lépe chráněné před nástrahami sexuality (včetně sexuálního zneužívání) a naopak si budou jednou lépe vychutnávat všechny její radosti. A to za to jistě stojí.

Poznámka: Ale na Kukyho určitě jděte, i když Hergotův příklad není zrovna následování hodný. Aspoň uvidíte, jak se cítil Kuky, a zároveň máte po filmu záminku se k tématu sexu vrátit. A i jinak je to moc hezký film.

PhDr. Lenka Šilerová, PhD.