Kdybych měla své dítě vychovat znovu, vybudovala bych pro něj nejdřív sebeúctu a pak teprve dům. Prstem bych víc malovala a míň hrozila. Méně bych ho opravovala a víc si s ním vykládala…

Známá báseň Diany Loomansové * dává do protikladu pozitivní a negativní přístup ve výchově. Pokud vidíme cíl výchovy v tom, abychom naučili dítě, co je správné a co ne, pak ho to lze jistě naučit i přes strach, reprezentovaný často hrozbami i tresty, výčitkami i nadávkami. Pokud ale chceme, aby dítě přijalo za své, že je třeba se také chovat tak, aby neubližovalo sobě ani druhým, neničilo věci, pak tyto metody nedostačují. Metody výchovy založené na strachu vedou k tomu, že chování dítěte a později dospělého bude spíše závislé na řízení z vnějšku. Je tu někdo, kdo mne může potrestat? Aha, bude lépe sekat dobrotu. Není-li zde nikdo takový a není-li riziko prozrazení, budu si dělat, co chci.

Mezi tím, jak se dítě cítí, jak o sobě smýšlí a jak se chová, je základní spojitost. Dítě, které si bude myslet, že je k ničemu, nebude mít zábrany chovat se špatně. Je celkem jedno, jestli něco ukradnu, něco zničím, ublížím někomu fyzicky, zalžu, pomluvím někoho… vždyť jsem stejně k ničemu! Mít pocit, že za nic nestojím, znamená mít nízkou sebeúctu.

Co to je vlastně sebeúcta? Nechci se zde pouštět do vědeckých definic, pro rodiče, učitele i další vychovatele dětí bude asi užitečnější ujasnit si rozdíl vůči dalšímu často používanému pojmu – sebevědomí. Sebevědomí se vztahuje hlavně k výkonům, k tomu co člověk umí, ale i k tomu, co má, čeho dosáhl. Dá se říct, že sebevědomí se odvíjí od srovnávání s ostatními. A také je mnohem křehčí, protože je ohroženo různými ztrátami (pokles výkonu – tělesného i mentálního, ztráta postavení, ztráta majetku…). Když se sebevědomí nezakládá na reálných výkonech, hovoříme o nezdravém, či příliš vysokém sebevědomí, když se člověk podceňuje, pak hovoříme o nízkém sebevědomí. Přiměřené sebevědomí umožňuje realizovat a rozvíjet naše vlohy, nadání.

Sebeúcta je propojena zejména s morálními hodnotami. Znamená to vážit si sám sebe, protože jsem v podstatě dobrý člověk, nepřekračuji základní morální normy. Mít se rád, vědět, že si zasloužím být šťastný. Znamená to také být samostatný, nezávislý, umět se o sebe postarat. Člověk s dobrou sebeúctou se nepotřebuje povyšovat nad druhé, je si vědom svých kvalit i chyb. Pokud se někdo chová arogantně, snaží se druhé ponížit, bývá to často projev právě nízké sebeúcty. Lidé s dobrou sebeúctou nemají problém s přiznáním chyby. Většinou z ní vyvodí poučení, snaží se ji napravit a příště neopakovat. Lidé s nízkou sebeúctou často chyby nepřiznají (nebo přiznají, ale téměř se z ní hroutí) nebo ji dokonce svalují na druhé.

Sebeúctu lze vidět jako „imunitní štít osobnosti“. Chrání nás před špatnými činy. Člověk s dobrou sebeúctou nebude dělat nic, za co by se musel stydět, čím by klesl ve vlastních očích. Z tohoto pohledu jsou slova básně Diany Loomansové najednou víc srozumitelná. Bohužel překlad není přesný – vybudovat pro někoho sebeúctu nejde (v originálu: I'd build self-esteem first). Lze však dítěti od útlého věku pomáhat jeho vlastní sebeúctu rozvíjet. Ta začíná již dobrou péčí o miminko, uspokojováním jeho potřeb. Tím se u něj vytváří pocit základního sebepřijetí: „Starají se o mne, já za to stojím“.

Co tedy můžeme dělat, aby se u dětí sebeúcta dobře vyvíjela? Je toho samozřejmě hodně a přesahuje to možnosti tohoto článku. Vyvěrá to především ale z postojů, jak dítě vidíme: zda jako pouhý objekt našeho působení, jako něco podřízeného nám dospělým nebo naopak, zda jsme schopní přistupovat k dítěti s respektem. Jsou to hodně abstraktní pojmy, nicméně se realizují v každodenních situacích, zejména pak v těch, kde dítě dělá chyby, nechová se správně.

Z praktických nástrojů zde zmíním dva.

První je naučit se komunikovat tak, abychom oddělovali chování osoby od jejího charakteru. To znamená mluvit zásadně o tom, co se stalo (o průběhu či výsledku činnosti, kterou někdo dělal, o konkrétním chování) a neobviňovat dotyčného ani neútočit na jeho charakter. V praxi to znamená, že budeme mluvit o tom, že nádobí je neumyté, nikoliv o tom, že ho zase někdo neumyl a že je úplně nespolehlivý. Stačí si představit následující situaci: Alenka krájela na stole chleba a rohlíky, zůstala tam spousta drobků.

Alenko, na stole zůstaly drobky. Teda ty jsi nepořádná, nikdy si nic po sobě neuklidíš!

První věta hovoří to tom, co je momentálně problémem, jako bychom současně sdělovali: jsi fajn, máme se rádi, jen ty drobky je teď třeba sklidit. Druhá věta hodnotí (a nálepkuje) osobu, vyčítá a ponižuje. To, co je v té chvíli důležité, je bránit se proti útoku (drobky jsou naprosto nepodstatné, jestli si někdo myslí, že v té chvíli učíme dítě, že je správné po sobě uklízet, pak se hluboce mýlí). Skryté poselství druhého výroku je: jsi méněcenná, budižkničemu, nelze tě mít rád. Rozvíjející se sebeúcta dítěte dostane negativní zásah – nejsem dost dobrá.

Druhým významným nástrojem pro rozvoj sebeúcty je, aby dítě mělo vliv na to, co se ho týká. V běžném životě to znamená především dávat na výběr v drobnostech i podstatnějších věcech, vyslechnout názor i návrhy dítěte. Je stále dost dospělých, kteří si myslí, že dítě nemá co rozhodovat, nemá si vybírat, vždyť jsou tam milující rodiče, kteří ví lépe, co je pro dítě lepší. Když dáme zcela banální výběr, zda dítě půjde nakoupit před svačinou nebo po svačině, signalizujeme tím, že dítě považujeme za kompetentní, že dokáže zvážit své potřeby a potřeby druhých a rozhodne se s veškerou zodpovědností.

Kdysi jsem někde četla pohádku, v níž král dal rozhlásit, že zaměnil své dítě za dítě někoho ze svých poddaných a vyzval je, aby se k tomuto neznámému královskému dítěti chovali s úctou, která mu náleží. Výsledkem byl obrovský rozkvět království…

Jana Nováčková

• Jack Canfield, Mark Victor Hansen: Slepičí polévka pro duši, 2. porce. Columbus, Praha 1997, str. 83