Většina dětí se do první třídy těší – pokud ovšem nejsou varovány staršími sourozenci, že škola je otrava nebo strašeny příbuznými či jinými dospělými – no, tak už ti to začne, ve škole tě pěkně srovnají, žádné hraní, budeš se už muset učit. Učení je prezentováno jako něco, co je nepříjemné, nudné, ale co se musí. Vždyť se přece také říká učení – mučení. Přitom při nástupu do školy má dítě za sebou období toho nejintenzivnějšího učení, jaké člověk ve svém životě kdy zažije. Řada lidí si myslí, že školní vzdělávání je něco jiného, že to musí mít jiné zákonitosti, když to jde tak velkému počtu dětí dost ztuha. Když odhlédneme od změn v kognitivním vývoji dítěte, principy učení jsou v podstatě jen jedny. To, že tradiční škola jde často proti nim, je velkou chybou. Škola by mohla a měla fungovat opravdu jinak, není utopií, aby děti chodily do školy rády, aby se učily nikoliv od písemky k písemce a pak to zapomněly, ale aby získaly znalosti a dovednosti, které jim v životě opravdu k něčemu budou.

Učení je motivováno vnitřně, je to jeden ze základních prostředků přežití. Příroda si učení pojistila i tím, že když něčemu porozumíme, něco se naučíme, zvládneme, máme při tom dobrý pocit. U dětí je to ještě intenzivnější – známe ta rozzářená očka, když dítě oznamuje okolí: Podívejte, já už to umím! Můžou za to endorfiny, chemické látky, které se v té chvíli uvolňují v mozku (uvolňují se také třeba – a to je mnohem známější – při velké tělesné námaze, např. při sportování, joggingu). Endorfiny tedy posilují přirozené učení – a to zevnitř. Kdyby učení dětí bylo závislé jen na podpoře dospělých zvenčí, mnoho dětí by se toho moc nenaučilo. Dá se říct, že učení, které je pro člověka smysluplné, nepotřebuje ani odměny ani tresty. U mláďat savců jsou při jejich učení, které se nám jeví jako hra, jasně přítomné pozitivní emoce. Avšak člověk zejména s vynálezem institucionálního vzdělávání nesmyslně propojil učení se strachem, takže řada dětí učení až nenávidí a situacím učení se snaží vyhnout.

Ale ani odměny učení nepomáhají. Aby bylo možné porozumět, jak fungují odměny, uvedeme jeden příklad z mnoha psychologických experimentů, kterými se od šedesátých let minulého století začaly zkoumat účinky odměn na chování a postoje dětí i dospělých. V jednom z těchto experimentů psychologové v průběhu 12 dní odměňovali žáky čtvrtých a pátých tříd za to, že hráli určitý druh matematických her, zatímco hraní jiného druhu matematických her odměňováno nebylo. Hry se od sebe nelišily náročností a přitažlivostí. Když odměny začaly, děti se okamžitě vrhly na odměňovaný typ her. Jakmile odměňování přestalo, okamžitě silně poklesl zájem o tyto hry. Jejich zájem byl nyní mnohem menší, než zájem žáků v druhé skupině, kde hráli oba druhy her, aniž by byli za ně odměňováni.

Podstata je v tom, že když za něco nabízíme odměnu, současně jako bychom něco říkali o té odměňované činnosti.** Signalizujeme, že ta činnost nemá sama o sobě valnou hodnotu.** Protože my však z nějakého důvodu chceme, aby to ten druhý udělal, tak musíme nabídnout odměnu, která má být kompenzací za tu nepříliš přitažlivou a málo smysluplnou činnost. A tak se v očích příjemce odměny mění hodnota požadované činnosti. Ačkoliv se mu mohla původně zdát docela zajímavá, nabízení odměny vede k tomu, že se mu přestane jevit jako něco, co by měl chtít dělat jen tak, sám od sebe.

Děti přicházejí do první třídy opravdu plné očekávání, chtějí se učit. Na prvním místě číst (pokud ještě neumějí), ale také psát a počítat a dovídat se spoustu zajímavostí. Čili učení vnímají jako velmi atraktivní žádoucí činnost. Jsou připravené mu věnovat úsilí. Jenže už během prvních dnů ve škole začínají paní učitelky (v prvních třídách to bývají vesměs laskavé vlídné ženy) dávat dětem nejrůznější razítka (zejména oblíbené jsou včeličky a hvězdičky), červené puntíky (s černými se zatím šetří, aby se děti neodradily), posléze přicházejí jedničky. To všechno jsou svou podstatou odměny: když splníš to, co já chci, něco ti za to dám. A tak se děti učí, že co se cení, není to, že už něco umí, ale je to získání dobré známky. Z dětí dychtivých se učit se stávají sběratelé známek. Původní nadšení k učení se u prvňáčka dá zlikvidovat razítky a známkami již za prvních šest týdnů po začátku školního roku.

Co tedy dělat? Problém není jen v učitelkách, které dávají odměny, stejně závažný problém je ve všech dospělých kolem dítěte, kteří se upřímně zajímají, zda už dítě dostalo nějakou tu včeličku nebo jedničku. Pokud dítě nic takového ještě nemá, většinou ho utěšují, že určitě nějakou brzo dostane a tím dávají najevo, co považují ve škole vlastně za důležité – nikoliv vědění, ale získání známky či jiné odměny. Když s dítětem mluvíme o škole, měli bychom se zajímat o to, co se dítě ve škole dozvědělo, jak se tam cítí, zda nové informace a dovednosti považuje za důležité, zda bylo schopno vyvinout nějaké úsilí, aby si něco osvojilo, atd. A známky bagatelizovat větami: „Jednička znamená, že si paní učitelka myslí, že to už umíš. A co ty? Také si to myslíš? Nebo to byla náhoda? Opravdu tomu rozumíš? Dovedl bys mi to vysvětlit?…“

Chuť učit se je v době, kdy se hodně hovoří o celoživotním vzdělávání, nesmírně cennou devizou. Je dost děsivé, jak snadno se dá poničit, byť s těmi nejlepšími úmysly.