Alchymista je nezbytnou součástí mé knihovny a je to jedna z knih, kterou doporučuji svým klientům osobního koučinku. Paulo Coelhovi se podařilo napsat velmi sugestivní a symbolický příběh, který bez vyjímky strhne svým dějem a čtenáře úplně pohltí až prostoupí. Každému z nás bez rozdílu připomene, že náš život má individuální smysl a naprosto univerzální platnost. Stačí pouze vzít jej do svých rukou.

Stejně tak jako mě okouzlil příběh hlavní postavy románu pastýře Santiaga, oslovil mě i příběh samotného spisovatele Paula Coelha, který uvádím: Pamatuji si den, kdy jsem dostal dopis od svého amerického nakladatele Harper Collins, ve kterém stála věta: „Číst Alchymistu bylo jako ulehnout, vstát, a podívat se na východ slunce, zatímco zbytek světa ještě klidně spí.“ Vyšel jsem ven, podíval se na oblohu a pomyslel jsem si: „Takže moje kniha bude přeložena!“ V té době jsem trpěl tím, že jsem se snažil prosadit jako spisovatel, navzdory všem hlasům kolem mě, které křičely, že se mi to nemůže podařit. Postupně polehoučku se moje sny začaly stávat realitou. Deset, sto, tisíc, milion kopií mé knihy bylo prodáno v Americe. Pak mi zavolal jeden brazilský novinář, že svého času prezident Clinton byl vyfotografován jak čte mou knihu. O něco později, když jsem cestoval po Turecku, jsem otevřel magazín Vanity Fair a nalistoval stránku s Julií Roberts, která oznamovala, že moji knihu obdivuje. A kráčejíc po chodníku v Miami jsem bezděčně zaslechl mladou dívku, jak říká své matce: „Ty si prostě musíš přečíst Alchymistu!“

Lidě se mě ptají, v čem se skrývá tajemství tak ohromného úspěchu této knihy. Jediná upřímná odpověď je ale – já opravdu nevím. Vše, co vím, je, že stejně jako pastýř Santiago každý z nás potřebujeme svůj osobní příběh. Co to je „osobní příběh“? Je to boží požehnání, znamení, že jste na správné cestě, která pro Vás byla zde na Zemi vybrána. Kdykoliv někdo z nás dělá něco, co ho naplňuje entusiasmem, následuje svůj osobní příběh. Bohužel ne každý má odvahu ke konfrontaci se svými vlastními sny.

Proč?

Existují čtyři velké překážky. Za prvé: odmalička nám všichni říkají, že nemůžeme dělat všechno, co bychom chtěli. Vyrůstáme s touto myšlenkou a stárneme, nabíráme s léty stále více omezujících předpokladů a pocitů strachu či viny. Až najednou přijde čas, kdy je náš osobní příběh v naší duši rozmetán v trosky, takže se zdá, že přestal existovat. I když ho stále máme skrytý hluboko v sobě. A i když máme kuráž ochránit svůj sen, jsme vystaveni další velké překážce: lásce. Víme, co potřebujeme udělat, ale obáváme se, že ublížíme těm, které máme rádi. Nechápeme, že láska je spíše pomoc a podpora, není to nic, co by nám mělo stát v cestě. Nechápeme, že ti, kteří nás opravdu milují a touží nás vidět šťastné a spokojené, tak že ti jsou připraveni nás na naší cestě doprovázet.

Jakmile akceptujeme lásku jako stimul, objevuje se třetí překážka a tou je strach z nejistoty, která nás na naší cestě za snem vždy doprovází. Každý, kdo bojuje za své sny, trpí totiž když se mu nedaří mnohem víc, než kdokoliv jiný. Nemůže použít starý dobrý trik „vždyť jsem to zase až tak moc nechtěl..“. My to právě naopak chceme moc, vsadili jsme na to všechno a proto je cesta našeho osobního příběhu složitější – je na ní s námi totiž i celé naše srdce. Všichni Bojovníci světla se proto musejí obrnit nesmírnou trpělivostí a věřit, že Vesmír je bezmezně na jejich cestě podporuje, i když možná nerozumějí tomu jak.

Ptám se sám sebe, jest-li jsou tyto překážky nutné.

Hm – možná ano, možná ne, ale prostě se to tak děje. Když někdo začíná bojovat o svůj sen, nemá mnoho zkušeností a samozřejmě dělá chyby. A právě tajemství života spočívá v tom, že jsme sedmkrát poraženi a poosmé vstaneme.

Proč je tedy tak důležité žít svůj osobní příběh, i když budeme trpět mnohem více než ostatní lidé?

Protože jakmile překonáme své překážky, získáme pocit naprostého naplnění – jsme mnohem spokojenější a sebevědomější. V tichosti svého srdce víme, že jsme poznali zázrak života. Každý den, každá hodina je součástí tohoto božského zápasu. Začínáme žít s entusiasmem a radostí. Intenzívní a neočekávaná bolest odezní mnohem rychleji než bolest, která je snesitelná. Taková beze změny postupuje a po několika letech, aniž bychom si toho nějak všimli, zjistíme, že už nejsme schopni sami sebe osvobodit od hořkosti, která s námi pak zůstane až do konce našeho života.

Spojením se svým snem, využitím lásky k tomu, abychom ho uskutečnili a prožitím několika let v obavách o něj, najednou zjišťujeme, že všechno, co jsme kdy chtěli, je zde, přímo nadosah. A že na to dosáhneme možná už zítra. A najednou se objevuje čtvrtá překážka – strach realizovat svůj sen, o který jsme celý život usilovali. Oscar Wilde řekl: „Každý člověk má tendenci zabíjet to, co miluje.“ A je to pravda. Možnost získat to, po čem jsme tak dlouho toužili, plní srdce obyčejného člověka zmatkem a vinou. Díváme se kolem na všechny ostatní, kterým se to přes jejich obrovské úsilí dosud nepodařilo a máme pocit, že si to také nezasloužíme. Zapomněli jsme na všechny vlastní překážky, které jsme museli složitě překonávat, všechny strasti, kterými jsme prošli, zapomněli jsme na všechno, čeho jsme se museli vzdát, abychom došli cíle své cesty. Znám mnoho lidí, kteří začali dělat hloupé chyby, když měli nadosah završení svého osobního příběhu – a tak promarnili jeho naplnění, ač jim zbýval jen jediný poslední krok.

To je nejzrádnější ze všech překážek, protože je obalena jakousi svatou aurou oběti a nesobeckosti. Pokud ale hluboce věříte, že jste dost silní získat to, za čím jste po své cestě klopýtali, za co bylo tak těžké bojovat, sami se stanete božím nástrojem, jenž napomáhá Duši Světa. A najednou poznáte, proč jste tady.

Paulo Coelho