Čas blížícího se konce roku nás každoročně vede k mnoha různým úvahám a přirozeně i k bilancování. Rok 2010 byl pro mě osobně novým začátkem a byl velmi jiný od roků minulých.

V mém životě se změnily tři dosti zásadní věci: země mého pobytu, partnerský vztah a zaměstnanecký poměr. Sama na sobě jsem okusila, co znamená opravdu naplno vystoupit z vlastní komfortní zóny, hodně zhluboka se nadechnout, pocítit svůj strach a začít dělat první kroky. Přiznávám, že to je velký vnitřní boj a doslova každodenní konfrontace sama se sebou. Zároveň mi tato zkušenost umožňuje si celkem dobře představit, co asi tak mohou vnitřně prožívat moji klienti, kteří se rozhodnou ve svém životě docílit změn, stanoví si cíle a já je přitom doprovázím.

Jedním z pilířů efektivního koučování je mít možnost změřit své pokroky. Jak to udělat? Ohlédněte se zpět na místo a situaci, ze které jste vyšli a popište ji, hned poté si uvědomte místo a situaci, ve které se v současnosti nacházíte a také ji popište. Čím je váš popis konkrétnější, tím je to lepší. Získáváme tak možnost, co nejlépe uvidět i pochopit úsek, který jsme ušli, co jsme se naučili, kterých svých znalostí a dovedností jsme přitom využili, co se nám hodně podařilo a co se nám podařilo už méně. Také se hned můžeme zamyslet nad tím, co udělat příště jinak, aby se věci zdařily lépe. Taková bilance může být o to efektivnější, když k ní použijete svůj poznámkový blok a tužku. Já například jsem si napsala list věcí, které se mi v celém roce opravdu povedly a na které jsem hrdá. Odměnila jsem sama sebe za to, čeho jsem dosáhla a přiznala si to. Možná se to může zdát banální, ale drtivá většina z nás má přirozené tendence si vlastní úspěchy velmi málo připouštět až skoro neuvědomovat, natož si je napsat na papír a mít je přímo před očima. Nám, totiž zcela nepochopitelně, připadá mnohem jednodušší vyjmenovat celý seznam věcí, které se nám nepovedly, v čem nejsme dobří a co je špatně. Všimli jste si toho někdy? Jak to děláte vy? Vidět pozitivní věci a naše úspěchy jako první vyžaduje trénink a čas, ale výsledky stojí za to a je to zcela určitě způsob jak se cítit šťastnější.

Další poměření je možné tím, že si porovnáme svůj současný „bod v životě“ s naší osobní vizí. Co je to vize? Vize ve výkladovém slovníku znamená „vidinu, zjevení, představu, vidění do budoucnosti“. Já vizi vnímám jako představu toho jak chci, aby vypadala moje budoucnost, např. kde a jak chci žít, jakou dělám práci, čeho bych ráda dosáhla ve své seberealizaci a ve vztazích, které jsou součástí mého života a tak dále. V tomto konkrétním případě to znamená, že naši představu toho, kde jsme chtěli být, čeho jsme chtěli dosáhnout, případně změnit, srovnáme s tím, kde se nacházíme v současné době a uvidět nakolik se nám naše představy podařilo naplnit. V první řadě zkuste vnímat vše, co se vám podařilo.

Někteří z nás mohou namítnout, že žádnou vizi nemají, ale začneme-li se ptát ty správné otázky, výsledek nás může překvapit stejně tak jako nedávno moji milou spolucestující v letadle. Při našem rozhovoru došla řeč na to, co děláme za práci a já jsem na tuto otázku zjednodušeně odpověděla, že pracuji s lidmi, aby si naplnili svoje vlastní představy/svou vizi/své sny. Paní se na mě se zvýšeným zájmem zadívala a řekla, že ona žádnou představu asi nemá a mohla by si mě proto najmout jako svého kouče. Pousmála jsem se. Náš rozhovor pokračoval a já jí položila pár přímých a jednoduchých otázek v rámci laserového koučinku, k němuž jsem si ale nejdříve vyžádala její svolení. Velmi rychle poté vyšlo najevo, že paní má nejen představu, ale i několik krásných snů s jasnou vizí o tom jak pečovat o australská zvířata a tím je zachránit před vyhynutím. A co víc, zakoupila si pozemek, kde to vše chce realizovat. Také fotí kytičky v buši a ráda by své výtvory jednou publikovala v odborné literatuře. Když jsem pro ni několika větami shrnula vše, co mi řekla, její potěšení z toho, co si uvědomila, nešlo přehlédnout.

Ano, vize jsou ukryté v každém z nás, všichni je tušíme, podvědomě víme a cítíme. Stačí kolikrát opravdu málo k tomu, abychom ji vytáhli na povrch. Je možné ji popsat slovy v největších detailech, když se sami sebe začneme ptát otázky nebo si ji sestavit jako koláž z obrázků, které nás přitahují, líbí se nám, aniž tušíme proč nebo z našich oblíbených fotek, ale i slov, která jsou pro nás důležitá. Vize je představa, je to uvolnění uzdy naší fantazie, je to proud, který vychází z našeho srdce. A pouhé mluvení o ní nám rozjasní oči a vykouzlí úsměv na tváři. Už poněkolikáté jsem toho byla svědkem.

A jaká je vaše vize? Jaký si představujete rok 2011?

Zcela vědomě jsem poměřila svoji cestu, důkladně si sama pro sebe zhodnotila rok 2010 jak jsem jej šla a vnímala. Nutno přiznat, že to bylo jednodušší tím, že jsem měla příležitost se vrátit na místo, do bodu, ze kterého jsem vyšla a to nejen ve svých úvahách, ale i fyzicky. Vrátila jsem se na pár týdnů do země, ze které jsem před rokem odjela. Potkala jsem se s lidmi, kteří viděli, čím jsem tenkrát procházela a rozhodovala se co udělám. V moment, když jsem rozhodla a udělala první krok, můj život se začal od základů měnit a mění se stále. Všichni, kdo před rokem byli očitými svědky mojí situace, se mě při našem opětovném setkání do jednoho zeptali, jest-li svého rozhodnutí nelituji. Tento zážitek mě jen více utvrdil v tom, kolik z nás se bojí změny, nemluvě o tom, když je nevyhnutelné převzít zodpovědnost za svůj způsob života do vlastních rukou a vykročit ze své komfortní zóny. A kolik z nás tiše obdivuje všechny, kteří to dokáží. Já osobně mohu jen potvrdit, že udělat první krok je opravdu vždy to nejtěžší a náš strach skutečně může být až paralyzující, ale současně mohu ujistit, že čím více těch kroků děláme, tím to jde snáze a je to vzrušující dobrodružství.

Přeji vám všem krásné svátky, odměňte sami za sebe za všechno, co se vám letos podařilo a mějte vzrušující rok 2011

Vladimíra Cottaris