Když jsem chodila do třetí třídy, napsala jsem detektivku. Jmenovala se Vrah prchá k hranicím. Hlavním hrdinou byl vrah, který unáší děti i dospělé a vozí je na vysátí jednomu upírovi, který žije v západním Německu. Po cestě taky přepadne jistou paní Bálkovou, ukradne jí padesát korun a budík.

O pár let později už jsem měla hotový dobrodružný román z Afriky (četla jsem tehdy Patnáctiletého kapitána a Pouští a pralesem) a rozepsaný historický román z Francie sedmnáctého století (četla jsem Cyrana a Tři mušketýry). A taky krátkou povídku o muži, který zazdil svou milou do vnitřku sochy v našem parku. Psala jsem rukou, později na velkém černém psacím stroji po dědečkovi, a knihy jsem si sama ilustrovala.

Dnes píšu na krásném bílém notebooku, na psaní mám dokonce vysokoškolský diplom (vystudovala jsem scenáristiku na FAMU), jenže… nedokážu vymyslet ani úplně jednoduchý příběh. Vím sice, jak mají správné příběhy vypadat, poznám, když nemají gradaci, spád, když jim chybí rozvinutí postav nebo závěrečná pointa, ale sama je vymýšlet neumím. Ke konci puberty se ve mně prostě cosi zaseklo a konec. Dokonce i svým dětem raději něco přečtu, než abych jim pohádky vyprávěla z hlavy.

„Každé dítě je umělec. Otázka je, jak tím umělcem zůstat, i když dospějeme,“ řekl Picasso. Dva psychologové z univerzity v severní Dakotě nyní možná objevili jednu, překvapivě jednoduchou cestu: stačí si vzpomenout, co nás vlastně tehdy bavilo.

V rámci experimentu rozdělili své studenty na dvě skupiny. Ta první měla písemně zodpovědět následující otázku: „Je vám sedm let. Právě jste se dozvěděli, že odpadla škola, a máte celý den sami pro sebe. Co budete dělat? Kam půjdete a s kým?“ Druhá skupina dostala za úkol totéž, jen s vynecháním první věty. To znamená, že si sami sebe nepředstavovali jako sedmileté, viděli se ve své dospělé současnosti.

Poté, co studenti takto deset minut přemýšleli, dostali za úkol několik jednoduchých testů kreativity. Ukázalo se, že ti, kteří předtím vzpomínali na aktivity svého dětství, si s nimi poradili daleko lépe: měli víc nápadů a projevovali více originality.

Stačí opravdu tak málo? Stačí představit si sebe sama jako dítě, abychom v sobě kus toho dítěte opravdu probudili?

Mě osobně, kromě psaní „knih“, taky bavilo vystřihovat si z časopisů a obrázky si lepit do „sešitu krásy“, ve kterém jsem schraňovala taky různé výpisky, exotické pohlednice a obaly od čokolády. Myslím, že se to docela podobá blogování.

Mé další postřehy a zkušenosti na téma hledání každodenního štěstí najdete na mém Šťastném blogu.