Právě v porodnici je možné uvědomit si, nakolik porod strhává ženám jejich masky civilizovanosti. I přes toto sterilní a nepřírodní prostředí odhaluje bolestivý porod jejich vrozenou divokost a „přirozenost“. Ještě před chvílí kultivované, nalíčené, učesané, úpravně oblečené a uhlazené, jsou nyní samy překvapeny vlastními divokými nekoordinovanými výkřiky pod náporem bolesti. Porodní sály opouštějí se zastřeným zrakem, rozcuchané, zakrvácené, neupravené, oblečené – neoblečené, opuchlé a bolavé – vzdáleny falešnému ideálu krásné upravené a kultivované dámy. V porodu jsou si všechny ženy rovny – bez ohledu na profesi, postavení či módní styl má žena, právě podstupující porod, možnost dotknout se samotné podstaty a charakteru přírody, zakódované do těla ženy, do jejího menstruačního cyklu i porodního procesu, kdy se ženino dítě stává hrdinou a podstupuje první a nejnáročnější cestu svého života.

Nahlížet na porod z „jiného úhlu pohledu“ znamená nahlížet na něj nejen pouze z hlediska přicházejícího života, ale i reálného rizika smrti. V souvislosti se smrtelnou stránkou porodu bych ráda uvedla úvahy vypravěčky C. P. Estés – ve své knize Ženy, které běhaly s vlky. Upozorňuje, že je to právě paní Smrt, kdo se účastní porodu – právě ona otáčí dítě v děloze hlavou dolů, aby se mohlo narodit. Je to Smrt, kdo ve skutečnosti vede ruce porodním bábám a otevírá cesty pro mateřské mléko. C. Pinkola Estés hovoří o „tanci se smrtí, kdy paní Smrt je tanečnicí a Život jejím partnerem“. Uvádí i aztéckou Velkou matku – bohyni země Coatlicue – velmi plodnou sluneční bohyni rodící na všech čtyřech, vnímanou coby stvořitelka dětí , ale zároveň i matka smrti v sukni s lebkami při chůzi chřestícími jako hadi. Symbolicky řečeno síla porodních bolestí proudí od této velké matky a rodičce pomáhá dozrát do role matky.

Říká se, že pojem porodní bolest není úplně přesný, nejedná se o bolest v pravém slova smyslu. Osobní rozhodnutí přijmout tento zvláštní druh fyzické bolesti dnes patří k jedné z mála paradoxních výsad, kterou si žena rodící v lékařském prostředí porodnice může dovolit. Přesto je to právě tato síla, jíž ženy dobrovolně potlačují prostřednictvím utišujícího prostředku epidurálu. Můj první porod byl zcela improvizovaný a přirozený – vzpomínám na něj ráda, protože mi jeho přirozenost pomohla sjet porodní bolesti jako na tobogánu. U druhého porodu jsem si vytvořila „porodní plán“ a vše nakonec dopadlo jinak – porod byl bohužel vyvolávaný – nepřirozeně rychlý a plný úderných tvrdých bolestí. I přestože jsem oba své porody absolvovala v lékařském prostředí, žiji s dobrým pocitem, že jsem z nich bolest nevyloučila a měla možnost dotknout se oné prastaré divoké přírodní síly, jíž mé tělo zdědilo po ženských předcích.

Eva del Risco Koupová