Poctivě se učilo číst a psát. Psaní obzvlášť zbožňovalo. Krasopisně vykreslilo každý tvar písmene, na každém slovu si dalo záležet, jakoby bylo právě ono to nejpodstatnější na celém světě. Učitel si toho všiml a děvčátko pověřil krasopisným přepisováním do třídní knihy u něj doma.

Čím víc se oddávala světu písmen, tím méně se jí chtělo mluvit. Ukřičení a neposední spolužáci klečeli na polínku, učitel je tahal za vlasy nebo jim vykrucoval uši. Bála se, že řekne něco špatně, že se splete a bude taky takhle potupena. A tak mluvila potichu, a ještě tišeji. „Ančo, učitel se na tebe stěžuje, že se bojíš a že kuňkáš jak žába!" smála se jí starší sestra Štefka. Nevinné dítě se nedokáže bránit utrpení a potupě.

Na druhý den učitel znovu řekl, že Anička půjde po škole zapisovat do třídní knihy. Děvčátko neschopné vzdoru, plné zahanbení pošeptalo spolusedící, že nikam nepůjde, protože má děravé boty a venku je bláto a roztopený sníh. Učitel si toho všiml a zeptal se jí, co povídala své sousedce. Mlčela, jako pokaždé. „Pane učiteli, Anča řekla, že k vám nepůjde, protože jí teče do bot!" Učitel se přísně na děvčátko zadíval a razantně jí přikázal k němu přijít. Když Anička všechno s láskou přepsala, chtěla odejít, ale učitel jí řekl, ať chvíli počká. A pak se objevil ve dveřích s krásným novým kabátem s kožešinkou na límci a novými, teplými botami. „Aby ti nebylo zima a mohla si sem pořád chodit," řekl. Na konci školního roku jí jediné učitel odmítl vrátit sešity: „Tyhle si nechám jako vzor pro ostatní žáky, co přijdou po vás. Nikdy jsem totiž neviděl někoho tak krásně psát."

Mojí babičce je dnes přes 80let, ale toho učitele má pořád čerstvě v paměti: „Člověk nemusí shromažďovat vědomosti, aby se stal moudrým. Život přestane být těžký, protože se staneme tím, kým ve skutečnosti jsme. Vidíš, přestala jsem se přemáhat, abych se stala dobrým řečníkem, když jsem pochopila, že moje síla je v tom, že umím krásně psát."

Ve třídě v Kyselově jich bylo deset. Bylo to období radosti a štěstí. Každé ráno chodili čekat svou starou, dobrou, spravedlivou a moudrou paní učitelku na vlak a cestou jí nasbírali kytici jahod nebo kopretin.

Učila je s láskou psát, počítat, poznávat léčivé rostlinky, být dobrými a slušnými lidmi. Jenže pak najednou zemřela a do třídy přišel nový učitel: mladý, přísný a na všechno alergický. I na kytku kopretin. Za každou věc, které děti nerozuměly, je tahal za uši a křičel tak, že i v sousední vesnici všichni slyšeli, jak jsou hloupí a k ničemu. Uvěřily mu. Nesoutěžily. Nepotřebovaly vyniknout. Nikdo nemusel být v ničem výjimečný. Za socialismu si každý našel práci a uplatnění. Nemuseli a nepotřebovali se učit cizí jazyky, protože do zahraničí se dostal jenom ten, kdo utekl přes hranice.

A tak se moje máma smířila s tím, že na víc nemá. Své sny zahrabala hluboko pod socialistickou zem, v devatenácti se vdala a porodila mne. Po mateřské nastoupila do Slovenské armatůrky Myjava a po hromadném propouštění pak do potravin Ideál jako prodavačka. Měla práci, nevyčnívala, nevynikala, ale šťastná příliš nebyla.

Když jí na posledním pracovišti, městském úřadě, oznámili, že dostane výpověď každý, kdo nebude mít vysokoškolské vzdělání, máma měla v krku znovu ten samý, nepříjemný knedlík, jako tehdy na ZŠ v Kyselově: nic neumíte, jste hloupí a k ničemu! Kopla toho vnitřního Soudce do zadku a podala si přihlášku na vysokou školu. Seděla v lavici s o dvacet let mladšími spolužáky, místo Katky a Tiny začala číst ekonomické noviny na internetu, jezdila na kole a nakupovala v Zaře. V indexu nám hrdě ukazovala samé jedničky a „snažila“ se s námi vézt polemiky o sociálně-ekonomických problémech státu. A nikdy nebyla tak šťastná.

Když se stanete moudrými, vážíte si své tělo, svou mysl, vážíte si svou duši. V té chvíli všechny vaše názory, které vám ničily život a nutily vás brát život jako boj, se jednoduše vytratí...

Seděla jsem v první lavici a líbil se mi Petr Zvonček. Když jsem šla na záchod, šel nenápadně za mnou a vrazil mi pusu na tvář. A já jsem v první třídě pocítila, co je to být zamilovaná až po uši.

Na tělesné výchově jsme museli podbíhat obrovské lano, kterým točili dva spolužáci. Koho by lano bouchlo, tak ho zabije, měla jsem pocit, ale bylo to stejně jedno, protože kdo pod ním odmítl proběhnout, toho soudružka učitelka trefila svazkem třiceti klíčů přímo do zad. A tak jsem v první třídě naučila mít opravdový strach.

V den, kdy jsme probírali na matematice čtverce a obdélníky, někdo vyrušoval. Soudružka učitelka se svou typickou hysterií zrudla, a ještě předtím, než jsme věděli, jak takový čtverec vypadá, nám dala písemku. Když všem zapsala pětku do žákovské knížky, postavila se před tabuli a řekla: „A je to vina Vlasty, protože sedí v první lavici a vy jste to blbci od ní všichni špatně opsali!" Hořce chutná vina a stud.

A pak jsem v jeden osudný den shodila o přestávce nástěnku. Ještě dřív, než si to soudružka stihla všimnout, spolužáci mě nabonzovali a já dostala poznámku do Zrcadélka: „Vaše dcera se nevhodně chová! Soudr. uč. Rišková" Ten osudný den byl právě lampionový pochod městem, na který jsem se celý rok těšila a tak jsem se rozhodla pro strašnou věc. Poznámku jsem si tajně vytrhla. Bohužel mě viděla moje spolusedící Hana. Do konce školního roku jsem ji uplácela svou svačinou, kreslila ji denně obrázky, dávala své hračky. V den, kdy se rozdávalo vysvědčení, se Hana postavila a všechno řekla. Sevřelo mi srdce. Zrada. Učitelka se na nás koukla a řekla: „Hano, ty jsi strašná žalovnice. Že ti není hanba!" A všichni jsme se v první třídě, s otevřenou pusou, poprvé setkali se spravedlností.

A tak jsem se ve škole naučila lásce i strachu. A možnosti si mezi nimi vybírat. K našemu skutečnému Já nás totiž nedovedou vědomosti, ale moudrost. A moudrost souvisí se svobodou…

Náš syn Adam chodí zatím jenom do školky. Učí se vyhradit si svůj prostor a teritorium, ale také fungovat ve skupině a tahat za jeden provaz. Učí se být sám sebou, a i přes první střety s nespravedlností, strachem, hanbou a vinou neztratit svoje Já. Snažíme se ho nechat volně plynout. Učíme se jeho světu. Necháváme se rozesmát. Snažíme se od něj odkoukat, že život je hra. Chodíme znovu do školy a náš syn je náš Učitel: přísný i spravedlivý. A tak když si něco emocionálně vysvětlujeme, rázně nás pokárá: „Nemůžete se hádat, musíte být na sebe hodní!"

Když mu nerozumíme, tak má jasné stanovisko: „Co jste měli ve školce na oběd?" „Jahodové kedíky." „Jahodové králíky???" „Kedíky, ty troubo!"

Když mu dáváme málo lásky, nenápadně nám to naznačí: „Proč se hladíš Adámečku?" „Protože jsem strašně hodný chlapeček!"

A když nám dochází fantazie, vtáhne nás do svého světa: „Nemůže pršet, nejsme oblaka." „Co to povídáš Áďo?" „Ale nic, to byla jenom taková myšlenka…“

Dítě nás učí moudrými být...

Vlastina Svátková