…a samo o sobě snad ani nutně nedeleguje člověka k nějakým jiným… Ale přece jenom uznejte, že je to jiné… být rodič, nebo nebýt. Takže nemusí být potrhlé pokusit se dělat knížky pro rodiče. Prostě pro rodiče, právě pro rodiče. Ale přitom „bytí rodičem“ nechápat ani jako diagnózu (od toho jsou tu terapeutické příručky) ani jako společenské poslání (od toho jsou tu politické programy), ale právě jako změnu v sebepojímání, v pohledu na svět… Tohle přesně jsem chtěl pro nakladatelství Bri­o.

Ale abychom co nejdřív utekli od krkolomných úvah ke knížkám samotným, představme si rovnou, že má někdo chuť vydat knížky o něčem kouzelném, ale ne pohádky a ne nic obstarožního, žádnou lacinou mystiku ani středověk z papundeklu. Není zase tak světoborné říct si, že by to tedy asi chtělo knížku o mamince. Maminka je přece zaručeně kouzelná bytost. Ať se na ni díváte, odkud chcete: z pohledu manžela a tatínka, nebo z pohledu dítěte – není pochyb: maminka je čarovná. Kdo by takovou knížku ale mohl a měl napsat? Nejlíp snad právě tatínci – a ani tahle úvaha není nic moc extra svěžího nebo nečekaného. Přece právě tatínci rozpoznají maminkovské kouzlo nejlíp, a měli by ho dokázat nejlíp zachytit. Tedy až dotud celkem očekávatelné úvahy. Koření nečekanosti museli knížce dodat až samotní spisovatelé/ta­tínci, kteří se nad knížkou sešli: Pavel Šrut, Michal Viewegh a Martin Reiner.

A znáte tu zvláštní mužskou kombinaci urputnosti, poťouchlosti a špatně vyjadřovaného obdivu, s níž tátové škádlí mámy, staví se do role sarkastických patronů, pomrkávajíce po dětech, že tedy ne, že to jako zlobení jen vypadá, aby se nakonec ukázali jako příliš skromní kouzelníci, kteří měli od začátku na mysli radost? Znáte? – Tak to je přesně ono! Viewegh, Reiner a Šrut vyprávějí o jedné a téže mamince, každý si ale vzal na starost popsání jiné životní situace. Reiner ji čtenáři představuje jako holčičku a dospívající ženu, která se maminkou má teprve stát. Viewegh coby maminku hledající rovnováhu mezi svou rodinnou, profesní a partnerskou rolí. A Pavel Šrut zadání svébytně transponoval do příběhu, který přenáší pozornost na děti, bratra/strýce, na tatínka…, ukazuje nám, jak maminku vnímá její rodina a okolí. Přitom tihle tři pánové se ve svých příbězích snaží pobavit vzájemným popichováním nejen sebe, ale jakožto správní tatínci dokážou dělat šaškárny pro děti a přitom si zachovat nadhled a přesnost, kterými učarují i dospělým – bude vás neustále překvapovat, jak citlivě a přirozeně dokážou vztahy v rodině pozorovat a popisovat.

Protože myslet si, že knížky pro dospělé nemusejí mít obrázky, je bláznivé, nepřekvapí, že se na tvorbě knížky podílela i jedna nefalšovaná maminka: Galina Miklínová, jejíž ilustrace si s povídkami nijak nezadají a hýří stejně šarmantní ironií.

Knížka zasvěcená maminkovskému kouzlu by tu tedy byla. Dá se pak podobný model zopakovat s tatínkem nebo tatínky? Bára Nesvadbová, Natálie Kocábová a Alena Ježková by rozhodně řekly, že nedá. Jejich společná knížka to přesvědčivě ukazuje, ačkoliv zadání bylo stejné jako u Tatínků. Dalo by se zase vyřádit nějak takhle: „Napište o tatínkovi z pohledu matky, z pohledu partnerky; napište o tatínkovi vašich vlastních dětí a pokuste se zachytit ono kouzlo, které tatínkové pro děti mají.“

Ale zatímco Alena Ježková vystavěla z tohoto námětu optimistickou, psychologicky laděnou povídku o tom, jak se z obyčejného otce doopravdy stává okouzlující „tatínek“, Natálie Kocábová se ve svém snovém vyprávění soustředila na hledání a zachycení pouta, které vzniká mezi rodiči. Její tatínek je ale osoba vzdálená, nedosažitelná… Kupodivu nejskeptičtější obraz otcovství pak vytvořila Barbara Nesvadbová, jejíž stylově lehký, fejetonisticky pojatý „Dopis pro moji holčičku“ je v napínavém rozporu se sdělením, které vypravěčka vyslovuje. Vlastně se pro její přístup daleko víc než ono „vytvořila obraz“ hodí slovo s opačným významem: obrazoborectví…

Všechno, v čem se jejich texty mohou lišit, tu je odlišné – žánr, styl, pohled na věc… Až na určitou společnou melancholii, kterou za texty najdete. Zvláštní posmutnělost nad tím, že zatímco tátové mohou svůj mnohdy trochu přehlíživý enthusiasmus propůjčit právě do služeb nanebepění o maminkách – a tak můžeme klidně chápat předešlou knížku – maminky to nemají tak snadné… Jakoby by tatínci nějak víc provokovali k přísnosti, než k opěvování… Asi i proto je dobře, že se ilustrování téhle knížky ujal Jaromír 99, jehož „dark“ poetika a tlumené barvy k textům padnou jako ulité a dělají i z druhé knížky v edici silný vizuální zážitek.

Úvahy o žánru beletrie pro rodiče jsou asi přece jen násilné. Na druhou stranu si těchhle šest povídek ve dvou knížkách opravdu nejlíp užijete právě jako mámy nebo tátové; aspoň doufám. Ne proto, že byste museli být právě a pouze rodiči, abyste se k jejich kouzlu dostali, ale proto, že musíte být i rodiči… Je to výsada.

Knihy „Tři tatínci a maminka“ a „Tři maminky a tatínek“ – můžete objednat zde.