Jak se má dnešní muž vypořádat s ženskou rozmanitostí, která ho v moderním světě neustále obklopuje, aniž by ohrozil svůj vztah?

O francouzském básníku Charlesovi Baudelairovi se traduje tato historka: Když už byl „mistr“ v letech, šel s jedním ze svých obdivovatelů a žáků po ulici Paříže. Najednou mladý muž zvolal: „Podívejte, mistře, nad námi letí první vzducholoď!“ Na to odvětil starý básník: „Víte, já si to dovedu představit!“ Dá se to také vyjádřit moudrem vlků: „Ne všechno, co můžeme očichat, musíme také sežrat.“ Ale podívejme se na věc trochu více do hloubky. Jde o to, že z rozmanitosti jiných žen, než je moje partnerka, se mohu také radovat tak, že se vystavím jejich kouzlu, aniž bych cokoliv podnikal. Že se i při letmém setkání otevřu tomu, co by Angličan označil slovem „flavor“: příchuť, vůně, právě onen specifický druh rozmanitosti, který každou ženu dělá unikátní. To je ovšem pro nás muže jeden z nejtěžších úkolů: Otevřít se a cítit, aniž bychom přikročili k akci. Nechat se okouzlit ale nenechat se vykolejit.

Co dává podle tebe partnerský vztah a co bere?

Trvalejší vztah nám mužům dává možnost dostat se více do hloubky vlastního já, poznat nejen krásy, ale i příšery, které zde existují a naučit se nenechat se vychýlit ze svého středu. Pokud připustíme, že prezence, tedy schopnost být plně přítomný tady a teď a schopnost cítit své poslání a jeho sílu, je jednou z nejdůležitějších vlastností muže, pak je vztah něco jako posilovna naší prezence. Naše partnerka nás každým okamžikem zrcadlí – to znamená, že nám svým chováním poskytuje neustálou zpětnou vazbu o tom, zdali nás cítí či ne. Zdali se nacházíme ve své prezenci nebo „někde jinde“. A to platí i pro ty okamžiky, kdy bychom nejraději „vyletěli z kůže“, tedy i tehdy, je-li partmerka nesnesitelná, nespravedlivá, nelogická. Toto kritické zrcadlení má pro muže a jeho věrohodnost sama před sebou podstatně větší význam, než kritika muže pro ženu. To, co nám dlouhodobý vztah bere nebo, lépe vyjádřeno, nedovoluje, je jistý druh romantické zamilovanosti, která se obyčejně děje pouze v začátcích vztahů nebo v krátkých, okouzlujících setkáních. Taková romantická láska je ovšem pro mnoho mužů, kteří ve vztahu hledají uspokojení nějakého deficitu z dětství, tak důležitá, že jí obětují právě hloubku a zrcadlení dlouhodobějšího vztahu.

Jakou hodnotu zaujímá pro tebe svatba a manželství ve vztahu mezi mužem a ženou?

Tak především moc nechápu, že se někteří žení a vdávají například kvůli menším daním. Nebo na doporučení či nátlak příbuzných. Případně proto, „že se to tak dělá“. Pro mě osobně je manželství jakýsi rituální závazek, který je prospěšný například pro založení rodiny. A právě jako přechodový rituál, jako jistý druh přechodu z jednoho stavu do jiného, má hluboký význam. Pouze bych škrtl ono „dokud nás smrt nerozdělí“ a nahradil bych to formulací „dokud se naše cesty nerozejdou“. To mě připadá pravdivější. Svatba, německy také Hoch-Zeit“, je čas zenitu životní křivky, je to v normálním případě označení času, kdy, před založením rodiny, jsme na vrcholu nejen svých fyzických sil, ale také i aktivit, směřujících navenek. V obrazech přírody je to strom v květu. Rodina a děti jsou pak plody, které tento čas následují. Na rozdíl od jabloně, která plodí z přebytku životní mízy a jejíž plody se pak samy starají o to, aby se rozkutálely do světa, potřebují lidská mláďata po jistý čas rodinné zázemí. Svatba je vyslovením závazku pro takové zázemí. Někdy úspěšné, někdy také ne. Ale čím rituálnější je, tím je závazek silnější.

A co nevěra? Co vlastně znamená pro vztah?

Tak zaprvé – zastávám jakýsi „Anti-Plzák“ názor. Ten, pokud vím, řekl, že doporučuje při nevěře „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. To je možná vhodná strategie, když partneři nejsou na sebe naladěni. V partnerstvích, se kterými pracuji ve svých seminářích, a kde partner podvědomě velice rychle pozná, že „něco je jinak“, to vede k dlouhodobě horším výsledkům, než když se o nevěře hovoří s odkrytými kartami. V případě nevěry je vždy nejdůležitější, pochopit její mechanismus. Nejdříve to totiž vypadá, že je zde jeden pachatel a jedna oběť. Pokud přistoupíme na toto dělení, možnost skutečného řešení se zmenšuje. Pachatel, tedy osoba, která nevěru „spáchala“, bude mít špatné svědomí a oběť se bude cítit v právu. To je klasická asymetrie všech konfliktních situací, která vede jen k posílení rolí ve hře, která se jmenuje „kdo je ten zlý a kdo je ten dobrý“. To samozřejmě nepřispívá ke skutečnému řešení. To, co za nevěrou stojí, je totiž velice často fakt, že tomu, kdo je nevěrný, něco esenciálního ve vztahu chybí. A najednou máme pachatele na obou stranách. Všechno ale závisí na tom, v jaké fázi vztahu se nevěra děje a jak „vědomí“ jsou partneři. Pokud existuje u obou partnerů stále ještě něco jako vzájemná důvěra a ochota podívat se i na vlastní nepohodlné stránky, může být nevěra dalšímu vývoji vztahu velice prospěšná. Pokud jsou oba už za hranicí schopnosti si navzájem věřit, znamená nevěra často prostě konec vztahu.

Dá se „vyrovnání“ ve vztahu docílit také pomstou? A jak je to s odpuštěním?

Většina archaických společností znala a také používala mechanismus zvaný „oko za oko, zub za zub“. Tento druh „pomsty“ je tedy velice starý a silný, to znamená účinný nástroj vyrovnání dluhů ve vztahu. A ačkoliv nám to dnes připadá primitivní, má takové vyrovnání jistou výhodu: Poté, co jsem se pomstil, jsme si kvit a můžeme začít znova. Problém takového počínání vězí v tom, že protistrana málokdy pochopí, že se jedná o vyrovnání dluhu. Většinou bude následovat její „truc“ a odveta odvety, a ta vyprovokuje u mě možná další pomstu a tak dál. To je pak klasická eskalace konfliktu, kde na konci jsou oba dva poražení. Pokud by měla mít pomsta šanci na úspěch, tedy pokud by měla vést k jakémusi stavu nula a k počátku další společné cesty, musí být malá a láskyplná. To, co partnerovi udělám, musí být tedy podstatně menší, než to, co mi udělal partner. Odpuštění má tehdy význam, když to, co držím – tedy zlost, pocit ublížení, agresi – skutečně rozpustím. Pustím to po vodě pryč a zapomenu na to. Pak to funguje. Pokud se jen trochu mým odpuštěním cítím být „ten lepší“, je vše nanic. Je to jako s přehradou. Pokud nechceme, aby se přehrada stále a stále plnila vodou, musíme ji vyhodit do povětří. Když u plné přehrady trochu tlaku „odpustíme“, brzy se nahromadí další.

A poslední, ale také důležitá otázka – jakou roli hraje pro partnerský vztah sex?

Partnerský vztah má stále ještě jeden základní, archetypický pra-význam. Tím je rozmnožování. Tím se liší od jiných vztahů. Proto také znamená umělé přerušení těhotenství, alespoň na jisté úrovni, největší ohrožení vztahu – partneři se „dohodnou“ na něčem, co leží v rozporu s pra-smyslem jejich partnerství. Se sexem to je podobné. Ačkoliv dnes už sex není spojený s plozením, zůstává jeden z hlavních znaků partnerského vztahu, na rozdíl od například vztahu přátelského. I přátelé se mají rádi, sdílejí hloubku, jsou si věrni – pouze ne na sexuální úrovni. To neznamená, že partneři musí mít po celou dobu partnerství pravidelný sex. V každém vztahu existují období s větší nebo menší sexuální aktivitou. Partnerství dlouhodobě bez sexu se ale stává přátelstvím.

Otázky kladla Barbora Nádvorníková