Jdeme ze školky. Diskutujeme o kompotech. Vzpomínáme, jak jsme spolu byli v lese na jahodách a Čmeldu počural červený mravenec.Přicházíme ze školky. Mám pustit pohádku, Bořka Stavitele dvojku, udělat šťávu a umožnit dojíst tu tvarohovou buchtu. Jdu si postavit vodu na čaj. Čmelda připomíná Bořka Stavitele dvojku. Instruuji, jak rozjet spící laptop. Mezerník, jablíčko+F, mezerník, šikovná. Rozmisťuje po koberci byty – papírové obaly od vajec, mělké dřevěné misky, víčko od krabičky. Do každého bytu jedno dvě tři zvířátka. Vyndávám tu tvarohovou buchtu, nesu ji ke Čmeldině stolku, že ji položím na talířek od ranních toastů. Je na něm zaschlý kečup, hmm, to by nebylo vhodné. Chci buchtu položit na stůl volně, ehm, to taky ne. Nechce se mi až do kuchyně, hm. Dožaduji se jedné mělké dřevěné misky, sugeruji, že to jistě nevadí, lžu, že nemám čistý talířek. Aniž zvedne oči od hry, doporučí, abych „vzal ten toustovej a umyl ho“. Pobaven jdu do kuchyně, přemýšlím, kolik toho vlastně doopravdy ví. Umývám ten toustovej talíř, kladu na něj tu tvarohovou buchtu a odnáším to k jejímu stolku. Vracím se do kuchyně, krájím si zázvorový kořen do čaje. Mnohovýznamovým „jojo“ odrážím urgence týkající se šťávy. Zázvor dokrájím, mám svou důstojnost. Pak udělám šťávu a odnesu ji ke stolku. Probudím svůj komp a rychle si napíšu to s tím toustovým talířem, abych to nezapomněl. Dostávám za úkol najít tu malou panenku. Je v sanitce, kterou jsem stavěl předevčírem z lega. Dostávám za úkol najít královnu a vílu s modrými křídly. Předstírám hledání, natrefuji náhodou na prince, zkouším ho udat. Ne, prince nechce, protože nevydrží pod vodou. Aha, panečku. V některých systémových nastaveních se neorientuji, otázky ale nepokládám. Výr nepatří do té průhledné krabičky od rafaela, bílý hadřík není ručník. Královna byla v té velké bedně, šikovná. Jdu si zalít čaj. Kulisa oznamuje, že Rolík málem převálcoval Bořkovu bednu s nářadím. Žirafy se mezi byty posmívají paviánovi, že má mrňavé dítě. Myš fasuje do krabice od harddisku kousek slámy (papírky) a krmení (pastelku), aby mohla přezimovat. Zeptám se, jestli mám dát na stranu ty kalhoty a natáhnu se pro ně. Zaječí, že né, že je to břeh. Podobných nepochopitelných jednoznačností se dozvím ještě zhruba patnáct. Nadvakrát (spálená jíška) dělám k večeři vaječnou polévku se zeleninou, rodinný recepis. Dojíst, dohrát si, umýt se, i zuby. Teď ještě namazat ekzém, prosím, neposkakovat. NEPOSKAKOVAT. Převléknout do pyžamka. Zalehnout. Ze Spilkova Napucánka čtu dvě pohádky. Umyju nádobí. Pak si dám na zápraží cigáro.

Zítra letím pracovně na deset dní do Číny. A pak na dva dny na Slovensko. A pak ještě do Liberce. Mým stereotypem je pestrost.

Až pak se zase po cestě ze školky dozvím, že má doma čtyřicet padesát sto živých malinkých doopravdických koťátek v košíku. V prázdné papírové tašce bude hledat „něco skutečného“. A já k tomu pustím Madagaskar jedničku a pak se sebereme a pojedeme k babičce. A tak dále. Žádné nejlepší dny neexistují. Jsou dny ideální, poskládané z naivních představ a přeceněných vzpomínek. A pak ty obyčejné, pánbu je požehnej.

Dan Bárta