Do svých 37 let jsem byl skálopevně přesvědčen, že nebudu mít děti. A to z několika důvodů. Tak za prvé, nepotřebuji uspokojit své ego zplozením následníka. Za druhé přijdu o sladkou bezstarostnost bohéma. A za třetí se můj život zahltí nepřetržitým pocitem strachu o život dítěte.

Narozením dcery se bod tři zcela naplnil…

Už od momentu, kdy jsem dceru uviděl poprvé, úplně fialovou s pupeční šňůrou omotanou dvakrát kolem krku, jsem pochopil, že svět je plný nečekaných nástrah, které asi nikdy nebudu mít pod kontrolou.

Ani v dobách, kdy bylo dítě ještě bezproblémový ležáček, jsem si moc neodpočinul. V tu dobu jsem se bál selhání základních životních funkcí. I ve spánku bylo mé podvědomí našponované a já vnímal všechny nepatřičné zvuky. Když dítě dlouho plakalo, bál jsem se, jestli mu není něco vážného, a ve chvílích, kdy bylo naopak dlouho ticho, jsem si musel jít poslechnout, jestli ještě dýcha. A ke klidu mi nepomohl ani elektronický hlídač dechu…

Nedávno dcera začala chodit, a to už je prakticky nemožné při hlídání dělat cokoli jiného než bodyguarda. Přestože se stále snažím riziku předcházet a předvídat možné nebezpečí, znovu a znovu se překvapen dostávám do situací, kdy jde o život.

Moje obavy určitě pramení i z toho, že je to naše první dítě a všechno beru příliš vážně. Možná je to také proto, že si pamatuji příhody ze svého dětství a vlastně stále nemohu uvěřit, že jsem se ve zdraví dožil dospělosti.

Ano, skutečně i já prožívám s dítětem štastné a naprosto úžasné okamžiky, ale pokud se mě zeptáte na synonymum ke slovu otcovství, okamžitě mě napadne STRACH.

Roman Dietrich