Naprostou většinu svého času během roku trávím tím, že jsem odpovědný. Někde vzadu v hlavě mám plus mínus permanentně své děti, ženu, rodiče, přátele, práci, klienty, kolegy, lidi, co mi napsali e-mail… no, i svého psa, který potřebuje ven.

I já se ale potřebuji vyvenčit. V posledních letech si nejvíc odpočinu jako účastník akce. Mám velké potěšení z toho, když mi někdo řekne, kdy mám vstávat a kam dnes půjdeme. Samozřejmě, není to delegátka cestovní kanceláře. A není to ani žádná žena. Je to horský vůdce nebo kapitán lodi.

Ano, svoji dovolenou trávím rád bez žen a dětí. Fakt si odpočinu. Hlavně od odpovědnosti. To jsou mé prázdniny. Píšu v horké červencové noci. Sám. Moje žena je s dětmi na chalupě. Namlouvám si, že tam to letošní horko lépe snášejí. Ale chybějí mi. Jasně, domluvili jsme se na tom, takže jaképak stesky.

Za oknem projelo auto. Velmi rychle. Asi nějaký frajer. Projíždí se s nějakou frajerkou noční ulicí… Což je samozřejmě moje fantazie, ale na tom nesejde. Sejde na tom: cítím závist. Kdy jsem si takhle vyjel se svou ženou?

Fajn, ale kde by při té projížďce byly děti? Ach jo, ta mrcha odpovědnost už mne zase drží pod krkem… Třeba by seděly vzadu. Už to sice není taková prvoplánová romantika, ale šťávu to má. Zběsilý výlet s dětmi!

Vlastně se na takový chystám a chystáme. V září míříme na Sardinii. Žádná cestovka. Auto, trajekt, kemp atd. A třeba pojedeme i v noci někomu za oknem… Být se svými nejbližšími a užívat si dobrodružství, to jsou přece holidays!

Jsou dny prázdné (prázdniny) a dny svaté (holidays). Kéž bych je uměl neoddělovat.

Martin Jára