Nebo ostřeji: „Jsem na ně pořád sama…“ Možná tu mateřskou konfrontaci potřebujeme. Ale co zeptat se na stav svého otcovství těch, o které tu jde v prvé řadě? Dětí.

Dřív než dospějí a vmetou do otcovské tváře svoje výčitky. Jasně, hned a přímo to většinou nefunguje. Vlastní potomci asi uhnou pohledem a zaryjí oči do země. Tak nezbývá než se zeptat dětí odjinud. Třeba z gymnázia. Vhodný sociální vzorek. Navíc budou bystří, motivovaní, verbálně zdatní…

Požádal jsem tedy o spolupráci profesorku češtiny, Blanku Pešoutovou, z Gymnázia Jana Keplera v Praze. Souhlasila (díky!) a zadala primánům písemnou práci na téma „Tatíkovství?!“ Výběr žánru, formy (mýtus, charakteristika, úvaha, návod) byl na nich. Psaní předcházelo přemýšlení: Koho/co mám svém srdci, jak velký prostor tam má? Každý si své srdce i namaloval a vepsal, co chtěl. Děti také nakreslily jednoduchý sociogram – tatínka tam měly všechny, někdo těsně u bubliny JÁ, někdo dál. Pak ještě rozdělily seznam tatínkových vlastností na správné a nesprávné. Vlastně vznikl takový malý projekt…A na závěr vznikly texty. Chytré, vtipné, silné. Byl jsem zvědav na autory a autorky. A šel je navštívit.

„Kdyby byl můj táta zvíře, tak by byl žirafa – protože má vysokou inteligenci“, říká vytáhlý kluk na úvod setkání v primě. Jaká jiná zvěř se objevila? Býk (mohutný, dokáže se naštvat, ale i rychle uklidnit), voříšek (hodný a veselý, ale taky kouše – když mám špatné známky),delfín (chytrý a oblíbený), bobr (pracuje a pak odpočívá)… Ptám se dále, co od svého táty nejčastěji slyší.„Mohla bys za mne umýt nádobí?“ „Choď v bačkorách!“, „Já si vždycky myslel, že dívky jsou pořádné.“ „Jako bych to neříkal!“ To nezní moc lichotivě, ale děti, zdá se, otcovské hlášky zas tak tragicky neberou – společně se jim smějí.

Ilustrace: Johana Ziková

Celkem vážně ale berou experiment, při němž mají pojmenovat vlastnosti ideálního táty a napsat je na siluetu nakreslenou na velkém papíře. Prohlédněme si toho super-otce odshora dolů: vysoké IQ, paměť, tolerance, empatie a moudrost (vše v hlavě), mírnost (krk), láska acit (hruď), trpělivost a humor (břicho), šikovnost, píle, přísnost, vstřícnost a starostlivost (vše na rukou) a nakonec bystrost a obětavost (kupodivu v nohách, ale asi už nebylo kam psát). Co mu chybí? Módní atributy mužské krásy: „No, nemusí mít nagelovaný vlasy….“

Skládám „baličák“ – a na něm toho úžasného, ale také poněkud zakrslého tátu (na papír se v lidské velikosti nevešel). A dovoluji si otázku, co by rodič mužského pohlaví rozhodně neměl dělat. „Nemyslet si, že má vždycky pravdu.“ „Nevysmívat se“ a samozřejmě„Ne­rozvádět se“. Je zde i varování: „Nebýt úplně dokonalý“. Po něm se mi ulevuje. Dobrý konec návštěvy. O něco málo chytřejší večer vracím k samotným textům. „Představu ideálního tatínka bych opustil a soustředil se na ty dobré tatínky,“ píše Kryštof. A Lucie mu sekunduje: „Ideální tatínek není, a jestli, tak ne na dlouho.“ Tatáž autorka vysvětluje: „Jistě, má i špatné vlastnosti, ale díky nim je s ním legrace.“ Vybavuje se mi anglický kreslený seriál pro malé děti „Peppa Pig“. Tatínek v něm znovu a znovu selhává, a přesto je milý a milovaný. Určitě i proto, že se své nedokonalosti sám dokáže zasmát (a pak zachrochtat).

I větší, gymnazijní děti mají pro otcovské poklesky pochopení. Jsou shovívavé, možná jen poučené. Tak jako Bára: „Když jsem byla menší, byl pro mne tatínek takový ´všemohoucí hrdina´. Divila jsem se, když mi máma řekla, že ani tatínek neumí vyletět na měsíc! To bylo velké zklamání. A také to ukazuje na to, že tatínek je pro mne velmi důležitý.“

Táta opravdu nemusí být dokonalý. Může si dovolit zaostat za ideálem. Tím spíš ale může překvapit: “Tatínek všeobecně vaří hůř než maminka, ale některá jídla dělá opravdu suprově. Například lasáně, žemlovku nebo řezance.“ Samozřejmě, jeho popularita nezávisí na kuchařské dovednosti, spíš na tom, že s dětmi dělá „samé zábavné věci“. Pro Ráchel je to„nejlepší tatínek na světě“.

Táta není jen nedokonalý, někdy je dokonce i směšný. Markéta popisuje: „Tatínek přišel. ´Tak jak se máte?´ zeptá se. ´Nic a máme se dobře, odpoví všichni jako nacvičenou frázi.´ To já jsem měl…´ Jeho povídání někdy vystačí na hodně dlouho. Vyjmenuje pár neschopných lidí a pak co dělal či co má v plánu nebo co měl k obědu. Poté si odloží a otevře pivo a k tomu dodá ´To mám ale žízeň!´. Poté buď zapne svůj notebook nebo počítač a zkontroluje, zda mu cestou domů nepřibyla práce. Většinou jo.“ Hrůza, co? Ale neukvapujme se… „Když je přes den hezky, zeptá se všech, zda nejdou na procházku, a když odpoví, že ne, ptá se, jestli vážně. “Táta má zájem. A také kouzlo: „Nejradši ho mám ale v knihkupectví. Sáhne po jedné knize, podá mi ji a mně se zdá, že je to nejlepší kniha na světě.“ Resumé? „Mám ho ráda, ale nějaké věci dělá s přesnou pravidelností.“

Ztráta iluzí o otci neznamená, že ho synové a dcery zatratí, přestanou mu věřit a už ho nemají rádi. Naopak. „Chovej se, jak si myslíš, že je to správné. Buď zlý i hodný. Děkuju.“ Píše Katka ve svém dopise. Hodně velkorysé. Nicméně děti jsou vůči svým otcům také náročné a konfrontují je, například Adéla: „Myslím, že být tatínek je radost, ale i trochu zátěž. Muž by si měl už v mládí vybrat mezi kariérou a rodičovstvím… Rodičovství jsou závazky, kterémuže jistě omezují…, ale omezování mu může dělat radost.“ Docela dospělý pohled na„otcovské dilema“ práce nebo rodina.

Spolužák Richard jde ještě o krok dál. „Tatíkovství je povolání," tvrdí. A nekompromisně pokračuje: “Šéfem tatínka – zaměstnance – je dítě… a jeho kolegyní v zaměstnání je maminka.“ Ale to není všechno. „Jejich šéf je produktem jejich lásky.“ Šéf dále rozvíjí svoji úvahu v tom smyslu, že jeho zaměstnanci mají různé úkoly a role. „Při složitém rozhodování rodinných problémů dává maminka spíš na city. To tatínek situaci analyzuje a propočítává. “Odbornice na gender by asi vystartovaly, ale šéf potřebuje různorodý tým a chce „si vybrat ze dvou pólů života“. Jaký je – podle dětí – ten tátův?

Zběžná analýza textů více méně souhlasí s tím, co primáni přisoudili ideálnímu otci – a jeho siluetě – při našem osobním setkání. Například: „Nechť jsou muži velcí, aby budili u svých dětí úctu.“ Zní to starozákonně a stereotypně – jistě i proto, že Bety si vybrala žánr mýtu. Jenže motiv přísného otce se objevuje i v jiných slohových pracích. Ano, děti vyžadují hranice a očekávají je od mužské části rodičovského páru. Zvlášť pokud jde o toulání po ulicích, vysedávání u počítače nebo televize.

Mezi tím, co děti řekly, a co napsaly, ale byl také jeden podstatný rozdíl. V přímém kontaktu byly s to vyjádřit přání, aby byl táta také citlivý, v textech se tento požadavek přímo nevyskytl. Možná je v dnešních rodinách – a nejen v nich – tabu. Výchova versus péče. Přísný táta, to ano. Ale citlivý? Snad jen mezi řádky…

„Rodič, otec a tatínek jsou pro mě úplně rozdílné pojmy. Rodič je každý muž, který zplodil dítě. Otec je ten, který buď na dítě přispívá a občas ho vídá, nebo jenom platí alimenty a dítě ho nezajímá nebo ho jenom vychovává a nechová k němu žádné větší city. Ale tatínek, to je ten, který má dítě rád, ono má rádo jeho, učí ho, jezdí s ním na výlety a čte mu před spaním pohádky.“ Markéta nabízí jednu konkrétní emoční dovednost: „Můj tatínek chtěl být jako malý popelářem, a teď je akademický malíř. Sny se trochu liší od reality. V tom by měl tatínek své děti podpořit a dodat jim sílu se svému snu věnovat.“

Chcete, tátové, ještě další rady? Jiná Markéta z téže třídy vám je ochotně dá:

1) Jít příkladem, důsledně, „Nikdy neříkejte svému dítěti, že má příšerné známky, pokud jste na tom dříve byli stejně.“
2) Starat se o dítě „alespoň polovinu času, který mu jeho rodiče věnují, minimálně třetinu.“
3) Nerozmazlovat dítě a „nedávat mu všechno, co chce“, ale nebýt zase moc přísný.
4) Mít důvěru dítěte: „nelhat mu, neprozrazovat jeho tajemství a hlavně – plnit sliby.“

A ještě „dvě chytré rady“ navrch: „Alespoň jednou týdně potěšte svého potomka.“ a „Ochotně odpovídejte na všechno, na co se vás dítě zeptá.“ Jakub, zkušený syn, se zaměřil na nastávající i začínající tatínky. Zdůrazňuje, že je třeba být dítěti na očích, trávit s ním co nejvíce času, hrát si s ním a nechat ho zvítězit. „Malé děti jsou velmi závodivé. Proto je občas nechte vyhrát… Ale není dobré toto dělat pořád, aby se děti nenaučily jen vyhrávat a aby občas snášely i prohru.“ A zlaté pravidlo? „Chválit, chválit, chválit. Chvalte dítě ve všem, co dělá, a jestli něco dělá špatně, pomozte mu a nakonec řekněte: ´Jé, tys to ale hezky postavil/a.´ Nebo větu podobného významu.“

Že jsou to známé věci? Jistě. A taky normální, nijak přehnané nebo nerealistické. Z táty nedělají žádného ideálního panáka, ale dobrého rodiče. Jsou to normy, které nastavují samy děti, a nikoli dospělí ve svých chytrých knížkách a řečech. V tom je jejich výjimečná hodnota i opodstatněnost. Je to vlastně směšně jednoduché: pokud chceme, my, tátové, vědět víc o tom, co od nás děti potřebují, měli bychom se jich na to víc ptát. A nevzdat se, když napoprvé uhnou pohledem. Třeba to v nich zraje. I kdyby jen pro školní sloh. Při návštěvě ve škole i četbě textů jsem si potvrdil, že děti zpětnou vazbu – jak se tomu dnes říká – dát umějí. A dost výživnou.

Tak jako Adam: „Když jsem byl ještě malý kluk, tak jsme se bavili o tom, co budeme, až budeme velcí. Můj bratr chtěl být malíř a já jsem řekl, že budu normální tatínek. Ale co to vlastně normální tatínek je? Někdo jako maminka na mateřské, akorát v mužské podobě. Podle mě by tatínek měl živit rodinu a někdy pozdě odpoledne přicházet domů a vykládat veselé historky a věnovat se rodině. Měl by mít občas čas na rodinu a příbuzné. Neměl by mít práci, která by ho unavovala, aby mohl sportovat a chodit na výlety se svými dětmi.“

P.S. Děkuji všem gymnazistkám a gymnazistům za jejich „tátovské texty“. Ne každý jsem citoval, ale všechny četl a v článku využil.

Martin Jára www.ilom.cz