Vážení čtenáři. Po vydání tohoto článku jsem měla možnost zhlédnout dokument „Mámo, táto, obejmi mě“ (odvysílaný na ČT2 dne 23. 12. 2010), který ukazuje metodu Pevného objetí prováděnou na malém dítěti takovým způsobem, který je zásadně, jak proti mému přesvědčení, tak i proti filozofii Little Modernist. Článek zatím ponecháváme, přestože uvažujeme i o jeho stažení.

Jakkoli laskavá a nevinná je níže popsaná filozofie, její provádění v praxi nás upřímně šokovalo a velmi neradi bychom tuto metodu takto propagovali. Zásadně nesouhlasíme s principem provádění pevného objetí násilím proti vůli dětí, protože je to v rozporu s myšlenkou „Respektovat a být respektován“ podle psycholožek Nováčkové a Nevolové, se kterou se ztotožňujeme. Zároveň však nechceme stát ani v pozici odpůrců veškerého učení paní Prekopové. Nacházíme v něm mnoho zajímavých a inspirativních podnětů, kterým věříme. Nevěříme však, že by jakékoli násilí mohlo vést k lásce. Stručně řečeno krásná myšlenka, děsivá praxe. Chceme vám ponechat možnost vzít si z tohoto článku to dobré. Nechte se inspirovat, ale řiďte se především vlastními instinkty. Za Little Modernist Radana Litošová 5. 3. 2011

Rozhovor s paní Prekopovou

Jiřina Prekopová, Ph.D. vyvinula metodu, která pomáhá řešit konflikty mezi nejbližšími členy rodiny. Obnovuje mezi nimi lásku a učí, jakým způsobem řešit obtížné situace, abychom svým dětem, ani sobě navzájem zbytečně neubližovali. Hlavním kritériem je bezvýhradná láska, která přijímá druhého takového, jaký je, i s jeho chybami. Zároveň se zde klade důraz na upřímnost a otevřenost v našich citech. Přijímání druhého neznamená potlačení vlastních přání a představ. Jde především o to, aby se konflikty neřešily zabouchnutím dveří, odchodem, rozvodem, odcizením.

V pevném objetí vlastně druhému sdělujeme něco ve smyslu: „Budu tě mít rád a neopustím tě, i když mě štveš.“ Protože náš odchod, nebo odvrácení se od druhého je podle Jiřiny Prekopové odepřením lásky, což je zejména pro děti ten nejhorší trest. V pevném objetí by se měli dva lidé držet tak dlouho, dokud se všechen hněv nevyplaví, a v srdci se opět neuvolní místo pro lásku. Tato metoda je vhodná zejména v případech, kde slovní smír z různých důvodů selhává.

Představa pevného objetí s lidmi, na něž máme právě zlost, je pro mnohé z nás nepředstavitelná. Položila jsem paní Jiřině Prekopové několik otázek, které by měly lépe odhalit, jak její terapie probíhá v praxi:

Metoda pevného objetí (PO) je z mého pohledu snadno proveditelná s malým děckem. S dospělými už je to ale těžší, mají svou hrdost, a někdy jsou vztahy natolik narušeny, že jakýkoli fyzický kontakt s osobou, s níž jsme v konfliktu, je nepředstavitelný. Jakým způsobem prolomíte bariéry? „Nevím, jestli přesně chápete, co já dělám. To není tak, že se to dítě podrží, dokud nezkrotne. To není drezura. Takto opravdu chápe i mnoho odborníků, jako výchovný prostředek k poslušnosti. To je ale z mého pohledu úplně falešné. Můj pohled na věc je, že to pevné objetí slouží k emoční konfrontaci mezi dvěma lidmi, kteří jsou spolu spjati rodinným poutem, aby problémy, které jim nejdou slovně projevit, vyjádřili celostně. Tedy slovem, pláčem, křikem, očním kontaktem. Až se smíří. Ale u dětí se to takto dělá častěji, protože ony nemají možnost projevit se slovně. To je biologická záležitost, která je nám daná. Zcela přirozeně zažívají pevné objetí děti u přírodních národů, když jsou první 2–3 roky nošeny v šátku. Žádná indiánka nemůže dítě trestat vyhazovem do dešťového pralesa, když řve nebo ji kousne. Pokud člověk má možnost se vyjádřit slovy, tak pak už se nemusí pevně držet v náručí. Ale jsou také lidé – třeba dospělí intelektuálové, kteří mají takovou bolest v tom vztahu, že nejsou schopni to vyjádřit slovy a pak to pevné objetí potřebují taky.“

Uvádíte, že je potřeba být k sobě upřímní. To ale musí oba chtít. Ta podmínka je logická, ale mnozí lidé nejsou schopni takové upřímnosti, nedokážou narovinu říct, co je na druhém ve skutečnosti štve. Nebo jeden by se rád smířil, ale ten druhý třeba nechce. „My jsme právě v Čechách rozběhli akci „Škola lásky v rodině“. Tam zásadně patří k pravidlům použití pevného objetí, že se založí nový životní sloh, nejdřív to odsouhlasí rodiče mezi sebou, pak to oznámí dětem, a ten nový životní sloh spočívá v tom, že když máme mezi sebou nějaký svár, tak nejdeme nikdy od sebe jako krokodýlové, ani se nebijeme, netrestáme, ale že se prostě konfrontujeme z očí do očí a řekneme si vzájemně, co nás bolí. A tahle smlouva by měla být dodržená, i když nás hormony nutí k reakcím, které máme společné se zvířaty – útočit, utéct, odejít. Zvláště šťastné jsou z toho děti. Mám pro vás jeden příklad. Jedna maminka byla u nás na školení a druhý den přišla, že tedy oznámila doma, že chce zavést ten nový životní sloh, že se nebudeme nikdy fackovat a nikdy nejdeme od sebe, dokud jsme se nesmířili. A její sedmiletý chlapeček říkal, slzy v očích: ‚To myslíš vážně, mámo? Opravdu to tak budeme dělat?‘ ‚No opravdu,‘ pověděla mu maminka, ‘a proč pláčeš?‘ ‚Protože‘s mě před dvěma lety vyhodila na schodiště, a to bylo tak strašný, že se mi ještě dneska o tom zdá.‘ Byl prostě šťastný, že se to bude dělat jinak. Ty děti nic jiného nechtějí, než aby rodina byla pospolu. Děti nám ukazují pravdu, to člověk potřebuje. Jde o to, že se každý může spolehnout na to, že se ta hádka promění zpět do lásky, ještě než zapadne slunce. To je pravěké pravidlo, znovu jmenované v tom našem životním slohu. Teď nemluvím o terapii, ale o PO jako životním slohu, který slouží jako prevence.“

Je to tedy tak, že se ti dospělí předem rozhodnou, že budou takhle fungovat? „Přesně tak. A když chtějí, můžou se nechat školit. U nás to dělá MUDr. Taťjana Horká – psychiatrička v Brně, která založila Nadační fond Jiřinky Prekopové. V dubnu v Praze provádíme školení pro lektory té školy, viz kalendář akcí.“

PO je vhodné především pro nejbližší členy rodiny. Tedy se asi ani nemusím ptát, jestli by se tato metoda dala použít třeba i v širším příbuzenstvu např. pro vztah s tchýní. „Ono by to bylo krásné, kdyby to šlo použít třeba i s tchýní, vždyť je to vlastně vaše druhá matka, když jste si vzala jejího syna, tak je vlastně jakási máma i pro vás. Takže pokud se to dá zavést i s babičkami a dědečky, pak je to ideální, ale pokud ne, pak je na vás, abyste vy svému manželovi řekla, co vám vadí, co vás bolí, vzteká a znervózňuje. A domluvit se, jak to budete dělat nejlépe vy s manželem. Když vy to neřeknete tváří v tvář manželovi, tak by měl alespoň vidět vaše slzy, aby věděl, co vám to dělá, jak vás to deptá. To zpravidla on nevidí, protože on se otočí a jde třeba ke svému počítači a vy do kuchyně. Čili to zůstane úplně viset ve vzduchu jako bomba, která čeká na explozi. Tam je opravdu potřeba zažít tu emoční konfrontaci mezi manželi. Je třeba si uvědomit, že ten pud k útoku a útěku je opravdu pud zvířecí, který máme, to je ten adrenalin v mozku. A my se nemůžeme chovat jen na základě hormonů, protože máme taky ještě ten velký mozek, kde je svědomí a zodpovědnost. A musíme proto k řešení konfliktů, které nejdou jinak zpracovat, vzít se do náruče, nebo jenom tváří v tvář, a tak dlouho se tváří v tvář konfrontovat a empaticky se do sebe vciťovat, až najdeme řešení. Nakonec jdou lidi třeba i od sebe, ale v míru a bez války.“

To je tedy jasné, ale já mám pořád problém s tím, že řada lidí třeba není schopná té citové otevřenosti, vůbec dát najevo, co jim vadí, raději to v sobě dusí a na tu otevřenost projevení citů vůbec nepřistoupí. „Tak ono by se to mělo školit ještě dřív, než ti dva vstoupí do manželství. Protože jsme to už dlouhé generace nedělali. To už vaši dědečkové a babičky taky nesměli vyjádřit, co cítí, např. podívat se na maminku a říct: ‚já mám na tebe vztek‘, kdybych já si tohle dovolila, tak by mě maminka zbila karabáčem na psa. Takhle to opravdu bylo, to jsme se radši zavřeli sami do sebe ze strachu, že to bude ještě horší. Proto děláme školení: Škola lásky v rodině. A tam se učí empaticky vcítit do sebe a vyjádřit mezi sebou, co koho bolí, a druhý musí poslouchat. A pokud to dokážou bez pevného objetí, tak je to ohromné, stačí-li jen oční kontakt. To je první stupeň při lehké hádce. Druhý stupeň je držet se za ruce. A nejvyšší, nejdramatičtější je podržet se v náručí, protože ten adrenalin s vámi švihá a chce se vám odejít pryč. A tam je ten průšvih a z toho jsou ty rozvody. Ten kdo odejde a uzavře se, tak má pokoj, ale je osamocený. Tam je vlastně důvod, proč my se ty city bojíme ukázat, protože můžeme ztratit. Tak jsme se naučili stáhnout do vnitřní emigrace. Raději mlčíme, protože se bojíme, že když to řekneme, budeme ještě ublíženější.“

Vlastně se tedy učíme projevovat své city navzájem, to je to hlavní, o čem pevné objetí je? „Ano a pečovat o lásku, aby se nám tím útěkem, ať už pryč od partnera, nebo dovnitř do sebe, nerozpadala rodina. Rozvodovost je velmi vysoká, a to proto, že jsme se nenaučili lásku pěstovat. Protože ten adrenalin má v limbickém systému každý člověk. A každý se dostává do konfliktu, kdy by nejradši jednal jako ten krokodýl, utekl, schoval se, nebo rozmlátil hrnky v kuchyni. Je třeba s tím umět zacházet. Mě třeba u těch přírodních národů fascinuje to, že ty děti jsou až 3–4 roky drženy v šátku, tedy v pevném objetí a mají možnost všechny city vyjádřit.“ No nevím, jak to ta matka dělá, když má těch dětí víc, já třeba mám dvojčata… „Počkejte, tam je víc ženských, tam není jenom matka sama jako v Praze. Maminky někde v Nigerii, Tanzánii nebo vysoko v Andách, tam je celá velká rodina. Tam jsou babičky, kmotry, tety, sourozenci, i ti mužští tam jsou, ti se ale spíš starají o lov, řemeslo a ochranu proti nepříteli.“

Takže to je asi také otázka k zamyšlení, že jsou dnešní rodiny tak izolované, a ostatní příbuzní se nezapojují do péče o děti… „Základ je v tom, že jsme bohatí a máme technické vymoženosti. Takže každý může být sám se sebou a s těmi technickými předměty a každý ví, že přežije sám. Nepotřebuje druhého člověka, aby mu pomohl. Dostali jsme se až tak daleko, že neřešíme ty problémy, které nutně v soužití vzniknou tím, že jsme každý jiný. Tedy vlastně jsme se nenaučili s ostatními vycházet, raději se izolujeme. V kočárku, ve vlastní posteli, pokojíčku, s vlastní krabicí hraček a taky nám tam dají televizi a posílají nás tam za trest. Jsme tedy oběti technického blahobytu. To je velká existenciální krize v celém světě, která se tak potichu nenápadně plíží.“

Zabýváme se teď otázkou, zda by mělo smysl, chodit do kojeneckých ústavů objímat cizí děti, čistě proto, aby poznali „živočišné teplo“ a alespoň nějakou formu lásky, když je o ně pečováno pouze ve smyslu přebalit a nakrmit. Myslíte, že je vůbec možné něco takového aplikovat? Může mít pevné objetí význam i jako čisté předání pozitivní energie bez vzájemného vztahu mezi objímajícími se? „Řídím se zase tisíciletými zkušenostmi přírodních národů. I ty zažívají hluboké krize, že se rodina rozpadne, a děti osiří, když např. rodiče zemřou na AIDS. Musím říci, že raději víc náhradních kontaktů než vůbec žádné. Raději spoustu cizích lidí, kteří se věnují alespoň na chvilku, i když se na ně nemohu spolehnout, že zase přijdou, ale aspoň to, že to „teplo“, jak říkáte, vůbec dostanou. Že se vůbec někdo stará a ví, že existuju. To je potřeba. I když to není šťastné řešení, je to řešení. Takhle babičky tam poslat, které jsou opuštěné a nikoho nemají. Ale tam by se to muselo ohlídat, aby se tam nenavázalo nějaké sepjetí, na které se chce dítě spolehnout, ale ta osoba potom mizí. Raději víc takových osob nezávazných je lepší než intimní vtah, který vznikne a zase se rozpadne.“

Bohužel zákon na tohle nemyslí, tam jde jen o ty základní potřeby, a to je přežít, čili nakrmit, přebalit, ale na ty city se zapomíná. „Tam je potřeba, aby ženy bojovaly za děti, takhle to vypadá, když někde na úřadě někdo rozhoduje o dítěti. Že dítě potřebuje uspokojit tělesné potřeby, být v čistotě a nakrmené. To je péče o tělo, ale není tam vlastně žádná péče o duši a o srdce. A to dítě je celostnost, tam je vše spojené, jako u každého člověka, a potřebuje víc, než mu dává ten úřad.“

Tak vám mockrát děkuji za názory a za Váš čas. „Já taky a přeji krásný a tvořivý den.“

Jiřina Prekopová *1929, psychologii vystudovala v Olomouci. Nesměla v oboru pracovat, kvůli antikomunistickým názorům. Koncem padesátých let odešla do Sudet, kde tři roky učila na škole a provozovala poradenskou činnost v terénu. Když jí i působení ve škole bylo zakázáno, živila se prací v zemědělství. Onemocněla tyfem a téměř zemřela – „Tehdy jsem zažila skutečný obrat. Pochopila jsem, že vzlety mého já nejsou navenek, že se uskutečňují uvnitř. V nejhlubším nitru duše jsem rozeznala svůj životní úkol. A najednou mi připadalo, jako bych o něm věděla už dávno.“ Se svým manželem Valentinem, jež byl z politických důvodů 15 let vězněn, emigrovala v roce 1970 do západního Německa. První místo jako psycholožka dostala v Německu v domě pro postižené lidi, poté pracovala s autisty v diagnostickém a terapeutickém centru ve švábském Albu. Mnoho let působila na dětské klinice Olgahospital ve Stuttgartu. Během své práce s autismem se setkala s myšlenkou pevného objetí vypracovanou původně pro autistické děti americkou psycholožkou Marthou Welch (tzv. Holding therapy). Čerpala také z vědeckých poznatků etologa Niko Tinbergena, nositele Nobelovy ceny, a z práce Berta Hellingera v oblasti rodinných systémů a konstelací. Metodu pevného objetí tak rozvinula vlastní cestou – pevné objetí se stalo prostředkem obnovy lásky v rodině. Jiřina Prekopová napsala řadu odborných článků a knih, z nichž některé jsou přeloženy do 17 jazyků a staly se bestsellery. Myšlenku pevného objetí rozšiřuje po celém světě formou přednášek, seminářů a kursů. Instituty Jiřiny Prekopové byly založeny v Německu, ve Vídni a v Mexico City. Dodnes působí v institutu J.Prekopové v jihoněmeckém Lindau.

Odkazy:

Pevné objetí
Festhalten
www.autismus.cz
Dokument – Mámo, táto, obejmi mě