Dětský koučink – pojem, který možná někdo z vás zná, přesto raději vysvětlím. Kouč stejně jako ve sportu je vlastně trenér, který nám poradí a pomůže, jak dosáhnout co nejlepších výsledků v té dané oblasti. Například ve vyšším managementu, kde se koučink praktikuje dnes již běžně. Obvykle se mu věnují studovaní psychologové a zaměřují se na osobnostní růst jedince, naplnění jeho potenciálu a na odstranění potíží zejména ve vztazích s ostatními lidmi. Není to žádný kurz chování nebo výuka asertivity, jak by se mohlo zdát. Nejde o to vyměnit masku. V koučinku si dříve či později sáhnete hluboko do nitra, kde se vždy skrývá jádro pudla. A věřte nebo ne, chcete-li vycházet se šéfem, možná se nejdříve budete muset naučit vycházet s vlastní matkou. Vše je propojené, vše souvisí. Dětský koučink se zaměřuje na poradenství ve výchově dětí a na jejich vztahy s rodiči. Ani zde nestačí vědět, že to či ono je správné a to jiné dělat nemáte. Nejde o to naučit se a praktikovat nějakou poučku. Jak jsem se na sama přesvědčila, chcete-li odstranit potíže ve výchově a najít správnou cestu ke svým dětem, budete nejdříve muset pátrat v sobě a nalézt a urovnat v sobě dluhy, které máte ještě se svými rodiči, sourozenci či partnery. Protože to vše, co je skryté v podvědomí a potřebuje být vyřešeno, vyvěrá neustále na povrch právě v podobě zlobení vašich dětí, v podobě nemocí či alergií.

Za účelem napsání tohoto článku jsem dostala domů koučku – Moniku Němcovou. Měla jsem na vlastní kůži zjistit, jak taková koučka pracuje, co koučink obnáší a přináší, a věrně o tom napsat. Už delší dobu jsem volala po nějaké radě a pomoci. Takže mi náš experiment přišel právě vhod. Moje 3 děti (7, 4, 4) jsou značně rozjívené, na veřejnosti zpravidla ze všech nejhlučnější a neukočírovatelné, neudržím je u stolu, neposlouchají. Já jsem dlouho hodná, pak náhle vybuchnu a křičím a následně propadnu depresi, že jsem špatná matka. Proto jsem Moničinu první návštěvu očekávala s napětím. Bála jsem se, že se jen dozvím, že dělám všechno špatně, ale správný návod nedostanu. Naštěstí to tak nebylo. Ale nebylo to ani tak prosté, jak jsem si představovala, že prostě jen dám na její rady a všechno bude fajn. Posledních pár týdnů bylo pro mne jako zemětřesení, záplavy a výbuch sopky. To, co se otřásalo, byly mé představy a předchozí rozhodnutí, to, co mne zaplavovalo, byly léta dušené emoce a to, co jako láva vyplulo na povrch, to byli mí malí zazdění kostlivci.

Ale nebudu předbíhat. Monika nás několikrát navštívila, pozorovala nás, mne a děti (manžel se toho neúčastnil), osvětlila mi některé své metody a dala několik doporučení. Určitě vás zajímá jaké, proto uvedu několik příkladů:

1. 1. Pozorovat – málo děti chápeme, nevnímáme je, přehlížíme je. Když budeme děti bedlivě pozorovat, daleko lépe jim porozumíme. Paní Marie Montessori, jejíž metody Monika ve své praxi využívá, většinu poznatků o dětech získala jejich bedlivým pozorováním. 
   

2. 2. Zjednodušit informace, zbytečně nepoučovat – děti mají jen omezenou možnost pochopit, co všechno po nich chceme, je-li informací příliš, ztrácí se v nich a přestávají vnímat. Příklad: Místo zdlouhavého: „Tobíku, tohle Lego ti nepůjčím, to je Johanky, mohl bys jí ho rozbít a ona by se pak zlobila, vezmi si to svoje“, ukázat a říci pouze: „To je tvoje, to je Johanky.“ TEČKA!
   

3. 3. Pozitivní afirmace – neboli eliminovat počet negativních sdělení – „Ne, nesmíš, nedělej, nebudeme, nechceš, nejde to.“ Formulovat sdělení pozitivně – Místo: „Neběhej tady a jez“ – říci: „Teď jíme“, dále dát důraz na sdělení, říkat ho od srdce, ne jen pusou a dívat se dítěti do očí, myslet to vážně.
   

4. 4. Přijít blíž – čím jsme dál, tím slabší máme autoritu. Když jsme blíž, můžeme vzít dítě za ruku, dívat se mu do očí, šance na poslechnutí je pak daleko vyšší, než když na ně řveme ze sta metrů. To je stejné jako se psem.
   

5. 5. Neřešit za děti spory – přijde-li jedno dítě žalovat na druhé, že mu ublížilo, nejdeme to řešit za ně, aby si tak nenavyklo, že problémy za něj vyřeší někdo jiný. Dítě se musí se svým „soupeřem“ vypořádat samo, tak jak tomu bude i v životě. Projevíme soucit, pofoukáme bolístku, pohladíme. Ovšem v případě, že jsme svědkem, jak jeden druhému ubližuje, samozřejmě zasáhneme.
   

6. 6. Řešení roztěkanosti – nedělat 10 věcí najednou, soustředit se vždy na jednu a tu dokončit. Nejprve vyprovodit do školy starší dceru, pak se věnovat dvojčatům. Jsem-li roztěkaná já, jak se mohou koncentrovat ony.
   

7. 7. Zlobení v obchodech – zařídit si to jinak a nakupovat sama, proč si zbytečně ničit nervy. Ohledy na druhé nikdy nesmí převážit nad ohledy na dítě. Můj problém s ohlížením se na ostatní jsme se rozhodly řešit hlouběji terapií.
   

Od chvíle, kdy jsem dostala tento malý manuál, začala jsem dělat všechno jinak. Snažila jsem se být stoprocentní a perfektní hned tady a teď a myslela si, že to zmáknu. Děti byly ze mě zmatené, starší dcera mi řekla, že jsem divná, manžel nechápal vůbec nic a já dostala strašlivé migrény a následně mě přepadly i deprese. Až mi při další návštěvě Monika řekla, že bych měla zvolnit, dovolit si jednat i postaru a raději aplikovat jen jednu věc a později další. Ale já stále bojovala. Snažila jsem se všechno ovládnout hlavou. Chvíli jsem pak střídavě vybuchovala a střídavě byla „perfektní“, až jsem z toho rozjetého vlaku musela vyskočit a nechat to na čas plavat.

Mezitím jsem totiž u Moniky podstoupila také terapii a začala si řešit své dětství, vztah s matkou, vztah s otcem. Neprobraly jsme to zase až tak do hloubky, ale cosi se otevřelo a postupně, i když už jsme naše setkání s Monikou na čas přerušily, začaly na povrch vylézat mí výše zmínění kostlivci. Není nutné být konkrétní, i když jste asi zvědaví. Není to nic tak zajímavého a věřím, že podobné má v sobě každý z nás. Každý tam máme nějakou tu křivdu od maminky, nebo chybějícího otce, či diktátorskou babičku, sourozence, s nímž jsme soupeřili, nebo rodiče, jimž se nikdy nezavděčíme. Prostě mi tyhle věci, o kterých jsem si myslela, že už jsem je zvládla a jsem s nimi vyrovnaná, začaly vylézat ven. A já najednou řekla mámě, co jsem jí nikdy neřekla, a napsala otci, co a jak jsem cítila a jednoho kostlivce za druhým jsem ze svého duševního domečku vyhazovala oknem ven.

A nezůstalo jenom u rodičů. Jakoby se roztáhly záclony, vypařila se i mlha, kterou jsem obestřela své manželství. Má už výše zmíněná tendence řídit celý svůj život hlavou se ukázala být přinejmenším bláhová. Všechna má „správná“ opatření, která jsem učinila, abych měla trvalý vztah a pevné rodinné zázemí pro své děti, všechna rozumová rozhodnutí, která jsem zaujala po pečlivé analýze špatných zkušeností svých a své matky, to všechno bych teď s jasnýma očima ráda spláchla do záchodu. Cožpak vůbec existuje nějaká prevence nepodařeného manželství, cožpak se dá stoprocentně zajistit, aby otec měl vztah k dětem a neopustil je, cožpak může fungovat rodina, když žena absolutně zazdí své srdce, svá přání, své já, aby tuto pseudoideu naplnila? Vždyť já jsem jako ta moje pokusná rýže ve sklenici, popsaná pozitivními slovy, na kterou však žádné city nepůsobily. Nazvala jsem ji zmrzlým úsměvem a přesně tak mi připadá, že jsem celých posledních 8 let žila. Dala jsem si nálepku „budu šťastná“ a snažila se jí věřit. Jako konzervovaná jahoda. Sice se nekazím, ale není ve mně žádný život.

Až takovéhle bylo a je mé zemětřesení. To všechno je ještě v procesu a tak těžko z toho vyvádět nějaké závěry. Každopádně můžu říct, že už od mých prvních vyhnaných kostlivců, od první otevřené rozmluvy s manželem, či mým otcem, pozoruji i na dětech veliké změny. Ta všudy přítomná energie, která z nás vyzařovala a která se začala měnit, mění i jejich chování a věřte mi, že k lepšímu. Pomalu se mi daří aplikovat některé z Moničiných rad, děti jsou báječné (no jak kdy :-)), i manžel je najednou jiný a já, plná života, který jsem předtím odmítala, vycházím vstříc všem rizikům, před kterými jsem chtěla sebe i svou rodinu konzervovat. Nevím, jak to všechno bude pokračovat. Ale jednu zkušenost jsem si z toho vzala. Chceš-li mít pořádek ve své rodině, musíš si ho nejdřív udělat v sobě.

Kontakt na Moniku