Jsem hrdá, tolerantní a dovoluji si říci i velice progresivní matka, prostoupena informacemi o respektujícím přístupu, novodobém rodičovství a dětské psychologii. Nic to nemění na faktu, že mě můj poklad svým „jiným“ počínáním čas od času dohání k vážnému zamyšlení se nad jeho psychickým zdravím. Jeho introvertní povaha je pro mě oříškem a zároveň nejlepší sebereflexí.

Adam je klidný a hloubavý pacifista, s jasnou, pro mne tajemnou vizí, který v absolutní koncentraci dokončuje započatou činnost do opravdového konce. Je to človíček prolínající se kolektivem dětí i dospělých dle svých vlastních potřeb, nesnášející hluk, hlavně ten bezdůvodný. Miluje architekturu, vaření, knížky pro mnohem starší děti, malování, divadlo a galerie. Učitelé ho mají rádi pro jeho opravdový zájem o vědění. To dítě ví naprosto přesně, co chce a kam směřuje. Já jsem jenom průvodce na jeho cestě. Měla bych být ráda a přesto začnu čas od času pochybovat, zdali to je, nebo není, „normální“ dítě.

Bohužel je jasné, že jediný člen naší domácnosti, který má problém, jsem já. Je to můj vlastí strach a nedostatečné sebe – vědomí. Vědomí, neboli řekněme povědomí o tom, kdo jsem, co chci a co naopak vůbec nechci a dovolím si za tím i stát, získávám až teď. Velice přesně tuším, vlastně vím, odkud všechna ta nejistota plyne. Nesmíš, musíš, dělej to a hlavně nedělej tohle, seď rovně, běhej pěkně do kolečka, neopisuj, hlas se, buď zticha, do toho ti nic není, nepovídejte si a podobných tisíce nesmyslných příkazů a hlášek mi stále zní v uších. Nesvoboda, s jakou jsme se jako malí potkávali, byla pro mě a zřejmě i pro většinu mých životaschopných vrstevníků velikou brzdou, která se jen těžce odstraňuje.

Rozvaha, neboli fikce neznámého autora, kterou mám potřebu zveřejnit i pro littlemodernistické rodiče, mě zaujala natolik, že jsem se rozhodla o ní napsat. Svým základním obsahem o existenci jiných dětí, není pro mě, a předpokládám, že ani pro vás, novinkou. O indigových dětech jsem četla i slyšela mnoho, a zdali mluvíme o zbožné představě, nebo realitě, ponechám na rozhodnutí každému z vás. Tahle výpověď má pro mě jedno hlubší poselství.

„Jednoho indigového člověka mám docela dobře prozkoumaného a můžu tedy sdílet, jeho pocity. Už je sice starší, ale ještě si pamatuje na své dětství a pubertu a je ochoten spolupracovat na přípravě plánu. Jsem to já sám. To, že nějaké indigové děti existují, jsem se dozvěděl až po třicítce, ale díky tomuhle poznání se mi srovnalo spoustu věcí, které jsem prožil, uvědomil jsem si, že nejsem blázen, když jsem jiný než ostatní. To, o čem budu psát, je moje představa školy pro indigové a popisuju jí tak, jak by mě v současnosti bavila a s ohledem na své vzpomínky, co by mně bývalo bavilo, když jsem byl dítě školou povinné. Tenhle text je určen pro rodiče a učitele indigových, a chci v něm dát svědectví o tom, co se v člověku s indigovou životní barvou děje a může být krokem k navázání kontaktu a komunikace s indigovými dětmi.“

Škola pro indigové je velmi odlišná od těch současných, je totiž postavena na jejich vnitřním světě a je s ním v souladu, na rozdíl od dnešních škol, které tenhle vnitřní svět ignorují nebo ho chtějí změnit. Šílená situace na školách je způsobena právě tímhle rozporem, protože naše děti nezajímají názory druhých ani názory učitelů, ale hledají a učí se to, jak svůj vnitřní svět mohou promítnout do reality kolem sebe.

To, co jako indigové dítě potřebuju nejvíc a prioritně, je životní prostor. Ten prostor je bezpečný a svobodný a mohu v něm být tím, kým skutečně jsem. Lidé kolem mě ho mohou tvořit tím, že mi dávají pozornost a respektují mě. Nemluvím o pozornosti výlučné, velice dobře se cítím ve skupině do 12 lidí, kterou mohu i já zahrnout do své pozorností. Když nás je víc začne být má pozornost roztěkaná, jsem přehlcený a tak se uzavírám. Velice důležitá je pro mě osobnost učitele. Jeho pozornost mi pomáhá se soustředit a být přítomen. Co mi také pomáhá být přítomen, je neustálý kontakt se spolužáky, společná interakce. K čemu potřebuju ten prostor? Děje se ve mně paralelně spousta věcí a potřebuju být soustředěn, abych je dokázal zpracovávat a vydávat o nich svědectví srozumitelná druhým lidem. Potřebuju prostor a čas, kdy se druzí lidé na mě soustředí, kdy se soustředí na to, co říkám, a dávají mi zpětné vazby. Co mi dále pomáhá v soustředění? Když mě lidé berou takového, jaký jsem, bez soudů a hodnocení a neberou si osobně nic z toho, co dělám nebo říkám, pak se cítím v bezpečí. Potřebuju se soustředit sám na sebe. Velice mě rozhazuje, pokud druzí tohle nechápou a žádají mou pozornost přímo, způsobem „poslouchej mě, když s tebou mluvím“. Nejde to a v tu chvíli se odpojuju a utíkám do svého světa. Tu soustředěnost ruší také zahlcení nepodstatnými informacemi.

Když jsem soustředěný na sebe, dokážu se soustředit i na druhé a věnovat jim svou pozornost. Neustále musím mít kontakt se svou podstatou a vědět, jak to, co se děje kolem mě, ladí s mými vnitřními pocity. Jak například informace, které ke mně přicházejí, pasují k tomu, v co věřím nebo co je mojí pravdou. Dokážu akceptovat jiný pohled na věc, ale zároveň dokážu obhájit i pohled svůj. Jakmile někdo tuhle mojí vnitřní potřebu nerespektuje, ztrácí můj respekt. Co je pro mě snadné, je hledat průnik těch dvou pravd, to, kde na sebe pasují, kde se doplňují, dokážu najít, co máme společné a tak dokážu to své jádro obohatit o pohled druhého člověka. Dokážu spolupracovat s druhými lidmi. Ale i to má to svá pravidla:

1. jsme si rovni, vklad všech je rovnocenný. Učitel je partner, ne ten, který ví víc než já, nebo který rozhoduje nebo má konečné slovo.

2. V každé fázi spolupráce mohu být tím, kým jsem. Do spolupráce chci dávat jen to nejlepší co ve mně je a pokud nemohu, odpojím se. O síle a způsobu mého vkladu do spolupráce rozhoduju já sám. Nemůžu akceptovat bezduché rozkazy a příkazy.

3. Spolupráce se soustředí na konkrétní problém a lidé kolem práci sdílejí, pokud chtějí. Respektujeme se. Nedovolíme si bez optání vcházet do osobního „bezpečného“ prostoru.

4. Sdílíme mezi sebou informace o tom, co prožíváme a co je naším záměrem. Děláme to ale jenom tehdy, když na to máme opravdu chuť a necítíme se být ohroženi.

5. Nic neodsuzuji, nic nevysvětluji, nic neobhajuji, to stejné očekávám i od lidí kolem. Nežádejte po mně soudy, vysvětlení, obhajoby a taky mně ale nezajímají ty vaše. „Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč jsi to udělal?“ na to prostě neodpovím. Jediná autorita je respekt, kdo respektuje mě, toho respektuji já.

Neplatí na mě finty s uplatňováním moci, ať je to moc rodičovská nebo učitelská. Nesnáším manipulátorství. Naopak koho velice respektuji, jsou lidé, kteří jsou vyrovnaní a dokážou jasně sdělovat svoje potřeby, i když je vnitřní pravda druhých poněkud jiná. Pokud je takovým učitel, dokážu se jeho prostřednictvím spojit se svou podstatou. Jsem zodpovědný, ovšem nikdy nepřeberu zodpovědnost za něco, za co zodpovědný být nemám. Na tohle rozlišování mám jako indigový talent, vím, že jsem plně zodpovědný za to, co prožívám, ale nikdo mě nedonutí k zodpovědnosti za prožitky druhých.

Indigoví nejsou aktivisti, nepřišli měnit tenhle svět, oni sami jsou tou změnou a ta je uvnitř a děje se skrze ně a jejich život. A kamkoliv vstoupí, nezůstane kámen na kameni. Staré mocenské finty na ně neplatí a tak jen pouhou svou přítomností boří stávající systém. Teď jsou v pubertě, takže jejich nápor schytává naše školství a ocitá se před kolapsem. Jeho změna na naprosto nevyhnutelná.

Takže jak vypadá škola indigových?

Jsou tam malé třídy, maximálně 12 až 15 dětí v jedné, ale je tam i prostor pro práci celé školy nebo celého ročníku. Vidím centrální dvoranu obklopenou menšími místnostmi, v případě potřeby je možné celý prostor otevřít a propojit. Ty malé skupiny jsou vyvážené v počtu kluků a holek, to je důležité, protože indigoví hodně pracují s polaritou mužské a ženské energie a to už odmala. S polaritou dvou potenciálů vzniká ve skupině tvořivý proud. A tak se indigoví kluci a holky skvěle doplňují. Celý vyučovací proces probíhá bez rozdělení na hodiny a rytmus si určujeme sami. Učitel je ten, který dává podněty, ne kdo něco vykládá a poučuje. Poznáme, když něco nevíme a rádi se zeptáme. Pokud učitel odpovídá na naše otázky, učíme se nejrychleji. Prostě nás nezajímají odpovědi na otázky, které si neklademe. Učitel nám pomáhá v tom, abychom si odpověděli sami, odpověď někde vyhledali nebo vydedukovali. Dostáváme také podnětné otázky od učitele, ale ty nesmějí být řečnické, s následnou vlastní odpovědí. Musí nás vyprovokovat k aktivitě a pohybu, jsou konkrétní.

Nepamatujeme si nic z toho, co nám kdo řekne, ale pamatujeme si to, co jsme skutečně zažili a jak jsme se při tom cítili. V celém procesu je klíčové, že se učíme jako skupina, primárně jeden od druhého. Každý z nás má ve skupině určitou roli a tu maximálně využívá. Učitel nám pomáhá objevit to své místo ve skupině a jak se zapojit do spolupráce. To uvnitřnění a soustředění každého na sebe sama způsobuje, že mezi námi začíná fungovat telepatie a budujeme jakousi skupinovou energetickou strukturu, skrze kterou sdílíme znalosti. Škola není závodní trať.

Skupiny indigových dokážou pracovat samostatně. Ve škole indigových proto učitelé fungují jinak a pracují v týmu podobném, v jakém jsou jejich žáci. Právě jejich propojení pro žáky vytváří ten bezpečný prostor školy, kde oni mohou být tím, kým jsou.

Vyučování je zaměřeno projektově a na řešení „skutečných“ problémů , samozřejmě mohou být simulované, ale čím reálnější jsou, tím jsme zanícenější a pozornější. Ke každému problému přistupujeme s vědomím, že o něm nic nevíme, neznáme žádné řešení, všechno se snažíme objevit a prozkoumat sami. Nikdo nás neodsuzuje ani neznámkuje za to, že něco nevíme, protože „nic nevědět“ i o všeobecně známém problému s tisíci řešení, je prostor k nalezení tisíc prvního způsobu. My indigoví jsme sem na Zemi přišli řešit problémy, se kterými si opravdu nikdo neví rady a tak **škola by měla být místem, kde se naučíme s problémy pracovat. A protože ty světové problémy jsou gigantické, je jasné, že mohou být vyřešeny pouze týmovou spoluprací.***

Škola je vynikající místo, kde se připravujeme na život poté nebo kde se žije nanečisto. Už dvanáctiletí indigoví dokážou velice přesně říct, co je smyslem jejich života a co chtějí skutečně dělat, pokud jsou k tomuto poznání vedeni a podporováni, nemají to „dětské“ váhání, které je ostatně způsobeno tím, že dospělí dětem omezují možnosti volby a pokud se jim ta touha dítěte zdá nereálná, tak jí ignorují nebo zesměšňují.

Ve škole indigových jsme ale ve svých touhách podporováni a vedeni k jejich jádru a podstatě, k tomu, co skutečně znamenají a k čemu směřují. Nepovažujeme za smysluplné učit se zpaměti něco, co lze vygooglovat během pěti vteřin, naopak nás baví dávat informace do souvislostí, hledat mezi nimi spojitosti a využívat je, nově, nečekaně, neobvykle.

Život v indigové škole

Každé ráno se probouzím s nadšením, nemohu dospat, protože se těším do školy. Je to magické místo, kde toho každý den prožijeme tolik, že se často ani nechceme večer rozejít. Je úžasné být tam s tolika báječnými lidmi, s přáteli. Uprostřed budovy je velká dvorana, kde se ráno scházíme a hodně se tu napovídá, je to také informační ústředí celé školy, kde se člověk rychle dozví, co se děje, jak probíhají projekty ostatních a kde můžeme rychle rozšířit informace vlastní. A taky jsou tam místa, kde se člověk může najíst i napít. Na ochozech nad dvoranou je pak mnoho tříd. V devět se schází náš tým, patříme mezi třináctileté, takže si čas organizujeme už hodně sami, většinou se obejdeme bez učitelů, obzvlášť když je projekt rozjetý, ale ti jsou nám přesto stále k dispozici.

Každé ráno si sedneme do kruhu a vezmeme se za ruce, je v tom úžasná síla, v nás je ta síla. Uvědomíme si, že jsme opět spolu a že nás čeká další zajímavý den, taky si řekneme, jak se máme a co bychom dnes chtěli dělat. To je začátek úvodní debaty, někdy bývá krátká pětiminutová, když máme rozjetý projekt, někdy mnohahodinová, když se rodí něco nového. Tak vzniká to společné a taky si každý z nás uvědomí jak to, co chce dělat, ladí s ostatními, jak si můžeme pomoci navzájem. Tuhle debatu vždy moderuje jeden z nás a řídí jí tak, abychom dospěli ke konsensu. A pak se vrhneme do práce.

Češtinu se učíme proto, že se chceme dorozumět s druhými lidmi, angličtinu proto, že jsme ve spojení se světem, matematiku proto, že si musíme spočítat peníze kolem projektu, dějepis proto, že to, co děláme má mnoho souvislostí, zeměpis proto, že s naším projektem vyrazíme do světa, biologii, chemii a fyziku proto, že tak poznáváme svět kolem nás. A k tomu všemu se učíme spolupracovat a komunikovat, být tvořivými a intuitivními, být ve spojení a v přítomnosti.

Náš tým vytvořil program, kde naše vrstevníky seznamujeme s tím, jak to funguje u nás na škole, co mohou se svými problémy udělat a jak to změnit. Zjistili jsme, že od nás to berou mnohem snadněji, než od dospělých, obzvlášť když to slyší od někoho jako je naše Andrea nebo Robert. Jsem nadšený, že mohu být s nimi v týmu a že je mohu podporovat. Pracujeme ve čtyř až šestičlenných skupinách, přijedeme do té cizí školy a sedneme si s tamními dětmi a povídáme si. Pokud mají větší třídy, rozdělíme si je. A ukazujeme jim, jak se mohou mezi sebou bavit jinak, že to nemusí být přetahovaná, jako dosud, že mohou být sebevědomí i s učiteli. Zjistili jsme, že je nutné, aby tam při téhle práci nebyl žádný dospělý, prostě si to musíme vyříkat s vrstevníky mezi sebou. Nemusíme si hrát na hlupáky, aby dospělí měli koho poučovat, nemusíme ze sebe dělat gaunery, aby měli koho vychovávat, nemusíme být ignoranti, protože každý z nás má v sobě obrovský potenciál, který může využít už teď. Co cítíš? Co chceš? A co uděláme společně? Tohle jsou otázky, které našim vrstevníkům dáváme a společně hledáme odpovědi. Tak tohle dělá náš tým.

A tak se ta naše škola šíří dál a dál. Je to takové spiknutí indigových. Z historie víme, že se kdysi jakési ministerstvo snažilo zavést vzdělávací plány, ale přitom se neptalo nás dětí, kdo jsme, co chceme a proč jsme přišly na svět a chtělo tu školu udělat podle toho, co potřeboval jakýsi stát, ne podle toho, co jsme potřebovaly my. A pak se to změnilo, svět se změnil

A teď se vraťme na začátek. Vynechejme slůvko „indigové“ a zavzpomínejme na vlastní dětství, na jeho potřeby a pocity. Není i nám tento smyšlený svět poněkud povědomý? Nemusíme být nutně zkategorizovaní, myslím, že každé dítě touží po tom samém. Po respektu, svobodě, přijetí a lásce. V jakém světě žijí naše děti? Nechceme po nich často nemožné? Jsou stejné, jak jsme byli my, jen žijí v radikálně jiné době. Když jsem četla článek na stránkách Sacred Heard, víc než indigové děti, mě překvapila hlavně neuvěřitelná podobnost raných potřeb pisatele s metodou Montessori. Možná jste se s ní už někdy setkali. Já osobně jsem jejím velikým příznivcem. Jen se zkuste zamyslet, kdy tato žena s převratnými, ale vlastně se zcela logickými závěry prvně oslovila svět. Bohužel nestačí ani několikanásobná nominace na Nobelovu cenu za mír, aby byly její poznatky aplikovány do našeho školního systému.

Marie Montessori (1870), byla všestranná italská pedagožka, filozofka a vědkyně.

V roce 1896 byla promována jako první žena doktorkou medicíny v Itálii. Poté začala pracovat jako asistentka na Univerzitní psychiatrické klinice v Římě, kde se zaměřila na výchovu mentálně postižených dětí (specializovala se na studium dětských nervových nemocí). Záhy rozšířila své působení i na problémy výchovy a vzdělávání dětí zdravých. Dospěla k překvapivému zjištění – dítě se naučí chodit, mluvit, manipulovat s předměty skrze svou vlastní tvořivost – nikoli proto, že ho to dospělí učí.

Metoda montessori není založena jen na teorii. Její síla spočívá v praktickém uskutečňování myšlenek. Podporuje přirozený zájem dítěte, pomáhá mu zafixovat si správné pracovní návyky i vytvářet svůj vlastní úsudek. Rodiče upozorňuje na závažnost jejich poslání, připomíná, že láskyplným a nerepresivním přístupem k dítěti mohou kladně ovlivnit život celé společnosti i budoucnosti lidstva.

Dítě je tvůrcem sebe sama Ačkoliv se vyvíjí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, ovlivňují ho lidé v blízkém okolí, přesto pouze ono samo určuje, které podněty, jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání.

Pomoz mi, abych to dokázal sám Tato prosba, s níž se malé dítě obrátilo na Marii Montessori, se stala hlavním krédem její pedagogiky. Úkolem dospělých je to, aby dítě vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti, vzrůstalo do světa, který ho obklopuje.

Ruka je nástrojem ducha. Práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, rozvoj myšlení a řeči. Důraz kladen na spojování tělesné a duševní aktivity. Je potřeba vycházet z konkrétního poznání a manipulace s věcmi.

Respektování senzitivních (citlivých) období. Doba, v níž je dítě obzvláště citlivé a jakoby připravené pro získávání určitých dovedností. Není-li takové období využito, senzitivita zaniká.

Svobodná volba práce. Dítě samo rozhoduje, co bude dělat, s kým bude pracovat a jak dlouho bude pracovat. Dítě nepracuje na povel či podle zvonění, ale motivuje ho jeho polarita pozornosti; každé dítě je na určitou věc „naladěno“ v jinou dobu

Připravené prostředí. Pracovní místo, pomůcky, předměty k manipulaci je třeba uspořádat tak, aby umožňovaly osvojení nových poznatků samostatně, bez vnější pomoci.

Polarizace pozornosti. Dítě je schopno soustředit se intenzivně a dlouhodobě na práci, která ho zaujme. Polarizace pozornosti je základem učení.

Celostní učení. Vzájemné působení tělesné a duševní aktivity se musí promítat i do procesu učení.

Práce s chybou. Žáci nejsou za chyby trestáni nebo záporně hodnoceni, ale má jim být ukazatelem toho, co ještě je třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků.

Práce s pochvalou Vztah dospělého a dítěte v Montessori pedagogice a výchově předpokládá láskyplný přístup učitele ke každému dítěti. Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí, úspěšnosti, aby si ho někdo všímal a aby mělo radost a cítilo sebeuspokojení ze své práce; ale neustálé kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých potom omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí.

Věkově smíšené skupiny Děti mají přirozené tendence si pomáhat a spolupracovat. Práce ve věkově smíšených skupinách učí děti komunikaci, empatii a ohleduplnosti. Dětem pomáhají rozeznávat individuální přednosti a nedostatky každého z nás – což je přirozené vedení k toleranci. Kolektivní práce poskytuje pestřejší možnost učit se od svých spolužáků různé způsoby práce a učení se. Děti se od staršího kamaráda jako rádce a pomocníka nejlépe přirozeně a s nadšením učí.

Není to zvláštní shoda? Nepředpokládám, že je pisatel zanícený montessori šiřitel. Není to ale cesta jak ven z marastu naší zrychlené konzumní společnosti, která zapomněla žít?

Jsem zvědavá na vaše reakce. S úctou k dětem i dospělým

Anna Mrázek Kovačič

nezkrácený text o indigových dětech najdete: http://www.sacredheart.cz/…govych-deti/