Každý jsme se někdy ocitli v situaci, kdy jsme nevěděli, jak dál, kdy nám připadalo, že náš život je jeden velký zmatek, kdy jsme měli udělat důležitá rozhodnutí, ale vůbec nevěděli, jak na ně, nebo jenom cítili, že už delší čas žijeme něco, co nás nebaví, neuspokojuje, protože jsme se vzdálili sami sobě. A nezáleží na tom, jestli se to týkalo osobního života nebo práce, protože, jak Vlaďka Cottaris vysvětluje, vaše práce a váš osobní život se v sobě spolu navzájem odrážejí.

V jakých situacích za vámi lidé chodí nejčastěji? Přijdou s intenzivní potřebou, že chtějí něco jinak, že potřebují změnu, ale neví, jaká by přesně měla být nebo kam by měla vést. Ta potřeba vždycky vychází z nich, protože není možné, aby někdo osobní změnu naplánoval za vás. Kouč s námi může pracovat jen za podmínek, že chceme, a jen tam, kde chceme.

Co jim radíte? Já nikdy neradím. Já je provázím sebou samotnými. Kladu správné otázky a nastavuju jim zrcadlo, aby si sami uvědomili, co doopravdy chtějí a co je třeba jenom projekce přání jejich okolí. Taková změna je totiž jediná možná – když přijde z vás zevnitř a vy ji uděláte sami. Často se i stává, že jedna malá změna, která nastane ve vašem systému, změní váš život jako takový, protože vám třeba změní postoj. Už jen tím, že ji identifikujete.

Není indentifikace toho, co člověk potřebuje změnit, to nejtěžší? Naopak, je to to nejjednodušší. Fascinuje mě, jak s člověkem začneme u konkrétní věci a najednou se odkrývají ty ostatní. Kolikrát se stává, že v průběhu měníme cíl koučinku, protože cestou objevíme něco důležitějšího. Ale není to pokaždé, často i stačí, když té konkrétní věci dáme řád a mapu.

Mapu? Co tím myslíte? Klientovi pomocí otázek, různých „nástrojů“ a úkolů, které mu dávám, umožňuju, aby si sám zmapoval místo, kde se nachází. Na té mapě si pak klient určí, kam se chce dostat, a my poté společně pracujeme na tom, jak se tam dostat. Při této společné cestě se klient učí lépe rozpoznávat terén a využívat vlastní prostředky k jeho překonávání. Tomu říkám, že společně odkrýváme osobní mapu. V té se odráží to, kdo jste, co jsou vaše priority, po čem toužíte a co je pro vás důležité, jaké jsou vaše hodnoty a přesvědčení, jaká vaše přesvědčení jsou naopak pro vás limitující. Když se pak naučíme pracovat s vlastní osobní mapou, začne pro nás být překonávání terénu mnohem snažší. Protože už jen to, že jste se poznali a že o sobě víte, vám v mnoha situacích nesmírně pomůže.

Jak například? Děláte vědomá rozhodnutí. Už znalost své osobní mapy vám může nastartovat spoustu změn, katapultovat vás jinam, zlomit začarovaný kruh, ve kterém pořád motáte dokola.

Na co u klientů nejčastěji narážíte? U každého vždycky narazíme na nějaké překážky. Člověk se zasekne na nějakém místě a nemůže dál, dojdeme do bodu, kde například začne změnu odmítat. Tyto momenty jsou pro mě nesmírně zajímavé, protože právě ony jsou často důvody, pro které se klientovi nebo klientce změna dosud nepodařila. Já je těmito body provedu, pomůžu jim je uzřít, pochopit a přijmout, identifikujeme a společně jimi projdeme.

Jak to, že je dokážete změnit vy, když je nedokázali změnit oni sami? Protože na složité věci málokdy stačíme sami. Tyto problémy změnit jdou stejně, jako jde každý vzorec lze překódovat. Jen to chce průvodce alespoň na určitý úsek.

Když říkáte, že identifikace problému je nejjednodušší, co je na osobním koučinku nejtěžší? To, aby člověk pochopil, že mu může někdo pomoct. Rozhodnout se ke koučinku. Přijmout, že jsem někde zaseknutá, přiznat si to a chtít s tím něco udělat. Tohle já považuju za tu nejtěžší fázi. Jakmile víme, že něco chceme změnit, a vůbec nemusíme vědět co ani jak, tak už máme zčásti vyhráno.

A během koučinku to těžké není? Může to být těžké, ale je to… angličtina má pro to krásné slovo „energizing“, nabíjející. Oboustranně. Klienta i kouče.

Jak to nabíjí kouče? Když jste svědkem toho posunu, momentu, kdy to u člověka klikne a vy cítíte, že tady je ten AHA MOMENT a vy jste vašemu člověku pomohla k rozbřesku, uvědomujete si, čeho jste svědkem. Je to až neskutečné. Koučovat lidi je díky tomu jedna z nejkrásnějších profesí na světě.

Mají lidé častěji potřebu měnit osobní věci, nebo pracovní? Na tom tolik nezáleží, protože nakonec vždycky skončíme u osobna. Vrátíme se do osobní mapy, k tomu, kdo jsem, jaké mám hodnoty a přesvědčení, jaké jsou moje silné stránky a jaké jsou moje slabé stránky. Jakmile si tímhle s člověkem projdete, už není rozhodující, jaký konkrétní problém řeší. Mým úkolem je dostat lidi k tomu, aby měli jistotu ve volbách, které dělají. Vždycky je dělají sami za sebe a nikdo je neudělá za ně, ani já. S tím mají lidé hodně problém – udělat volbu sám za sebe. Ale jakmile si díky práci se mnou začnou odkrývat vlastní osobní mapu, vidět spojitosti a uvědomí si: tohle jsem já se vším, co ke mně patří, tohle jsou mé hodnoty, tohle jsou mé principy, tomuto věřím a takhle se chovám, můžeme se dostat dál.

Co je potom dál? Uvědomíme si svoje vize, máme možnost cítit a říct, co opravdu chceme. Z vizí se můžeme dostat k cílům a na cíle můžeme nastavit strategie a plány, jak se k nim dostaneme, tak, aby splnily vizi. Na této cestě zjišťujeme, doplňujeme a učíme se věci, které tam nejsou a které k tomu potřebujeme. Když vyjdeme z tohoto základu, tak už si stejně tak udělám pořádek v rodině, v práci, ve vztazích nebo třeba v kariéře. ** Vždycky jsem měla za to, že koučink se hlavně zabývá problémy v práci.** To je takový běžný omyl. Přitom se může stát, že lidé, kteří ke koučinku přišli v rámci korporátního prostředí a díky práci s koučem si určité věci ujasní i ve své osobní mapě, z té práce třeba i odejdou.

Jak to? Při tom procesu identifikace osobní mapy si uvědomí, že je ta práce nebaví a že ji vlastně nechtějí dělat.

Co byste řekla, že kouč je? Guru? Učitel? Podle mě v první řadě průvodce. Partner.

A jak vy víte, co mi máte poradit? Já vám nikdy neradím. To je zásada číslo jedna správného koučinku. Kdyby vám nějaký kouč někdy začal radit, okamžitě utíkejte pryč.

Proč? Protože ty odpovědi máte vy sama. Kouč vám je pomůže najít. Proto je to ten partner, který je vedle vás. Ne nad vámi, ne za vámi, ale vedle vás.

Když mám odpovědi v sobě, můžu k nim taky sama dojít? Ale můžete, otázkou je kdy a jak. Když máte kouče, máte záruku, že tam dojdete, že půjdete pokud možno přímo, nebudete ztrácet čas a nejste na to sama. Pomůže vám to vnímat, ale cestu a směr si vždycky udáváte sama. Kouč vám jen připomíná, sleduje a kontroluje, jestli původní cíle jsou ty, které pořád chcete, nebo se vám třeba v průběhu cesty změnily. A jeho nejhlavnějším úkolem je, abyste jich dosáhla.

S čím konkrétně za vámi lidé přišli? Jen pár příkladů: přišel za mnou muž, který se rozhodl vyplatit své společníky ve firmě a teď tu firmu řídí sám. Pracujeme spolu na tom, aby se uměl jako šéf chovat, aby uměl s podřízenými komunikovat, aby je dokázal správně motivovat, najít si hranici mezi lidským přístupem a efektivním vedením. Nebo mě oslovil člověk, který po dvaceti letech ve vedení společnosti se rozhodl, že se chce stát life coachem, osobním koučem. Může si to ve svém postavení dovolit? Bude schopen života na volné noze? Anebo například žena, která byla většinu svého života ve stínu svého muže a chtěla se postavit na vlastní nohy, být sama za sebe, naučit se komunikovat a prosazovat se. Být zase sama sobě středem.

Jak dlouho vaše práce s ní trvala? Dva měsíce.

To je velká rychlost na tak zásadní změnu v životě, ne? Pokud jste připravená změnit si život, tak je to skutečně možné i takhle rychle.

Za rozhovor děkuje Jana Cíglerová

vladimira@osobnimapa.com