Vyčerpaná a nahněvaná mamina, která ještě před chvilkou uvažovala, jestli pořídit si rodinu nebyl náhodou její nejhloupější nápad, si teď sedla na zem, někam mezi autíčka a kostičky a hladila ty miniaturní trencle. Jak dlouho ještě budu objevovat podobná překvapení. Kolik ještě uslyším zavýsknutí, která mi rvou uši, dupání a plácání bosých nožiček po podlaze ve věčném sem-tam úprku, který mě tak rozčiluje, protože se do mě vždycky někdo trefí, zrovna když jdu něco vylejt. Kolikrát ještě šlápnu na malé autíčko a zaúpím bolestí…

Kolikrát mi ještě podklesnou kolena nad nekonečným bincem, věčným prádlem, nedokončenými povinnostmi a nenaplněnými představami. Jak dlouho ještě budu převlékat počůrané, leštit upatlané, utírat rozlité, sbírat vysypané a vyhazovat nesnědené, než mě ti tři konečně zbaví mých příšerných povinností?

Jak rychle to přeletí… Už mě pak na záchodě vážně nikdo nevyruší? Už si opravdu budu moct zacvičit jógu, aniž by na mně visela 2–3 mláďata? A večer nepadnu vyčerpáním, ale svěží a s dobrou náladou si před spaním přečtu knihu? Až to jednou nastane a já poprvé dokončím vše, co jsem měla v plánu, a kolem bude čisto, ticho a klid…, co si počnu? Budu ještě šťastná?