Zjevně věřily, že jí ho tím nahradí.

Babička už žádného psa nechtěla a neustále to zdůrazňovala, aby tak předešla nevhodnému daru. Sama ale nostalgicky procházela po webu útulky i chovné stanice a všemožně se snažila, aby tomu nakonec NEMOHLA ODOLAT, a něco krásného a chlupatého si domů nakonec přinesla.

Co vám budu povídat. Každé štěně je nádherné. My žádného psa nemáme, a aby se děti mohly tou radostí pokochat, vyrazili jsme za babičkou na chatu. Babička nás ale varovala, že štěňátko není moc společenské a každou cizí návštěvu zatím strávilo pod gaučem. A opravdu. Celé první odpoledne bylo zalezlé pod postelí a nedůvěřivě pozorovalo 4 nové obličeje, nakukující pod pohovku.

Po krůčkách zkoušelo, co to udělá, když vytáhne jednu packu a pak druhou, ale jak jsme na něj šáhli, zahučelo zas do bezpečí. Nakonec si nás adoptovalo. Honilo se s dětmi, učilo se aportovat, a děti se zase učily opatrovat něco, co je ještě menší a slabší než ony. Za dva dny už nám po ránu všem olízalo obličeje.

Bylo legrační pozorovat, jak si to psí a lidské mládě na sebe zvyká, jak se navzájem testují. Obě strany měly strach a obě si strašně moc chtěly hrát. Jednou jsem našla starší dceru Johanku plakat schoulenou v koutku, protože, rozdováděné štěně na ní se štěkotem doráželo a ona se bála, že ji kousne. Neuměla ještě rozeznat to přátelské a hravé štěněcí laškování. Štěně zase bylo ostražité, protože ti noví malí – velcí kamarádi na něj byli přece jen tři.

Johanka si ho úplně zamilovala. Nechtělo se jí odjet bez něj. Potichu, abych to neslyšela, šeptala babičce svůj návrh: „Babi, ty bys to štěňátko asi nevyměnila za jedno z dvojčat, viď?“ Babička, která se vždycky chechtá tam, kde by jiný zvážněl, zadržela smích a zeptala se: „A nebylo by ti to líto?“ Johanka se podívala na své nezvedené sourozence, pak zpátky na to štěně a odpověděla vážně: „Asi ne.“

K výměně samozřejmě nedošlo a k tomu mi to babička prozradila. A já zůstávám fascinovaná nad tím, co skrývá duše dětská a srdce štěněcí.