Přimhuřuje oči, psychologicky mě mapuje: žena mezi dvěma muži, matka, co zatoužila po svobodě, omráčená sluncem, když za svítání vyšla z afterbaru Le Clan. Ivan viděl v kartách víc než já v zrcadle. A zrcadla zkreslují: to v posilovně s nápisem Adidas záměrně rýsuje svaly, v obchodech s drahým oblečením prodlužují nohy, a v tom doma vidím každou chvíli někoho jiného: podle toho, jaký se mi zdál zrovna sen…

,,To jsou fakt blbé karty. Strašně blbý rok…nemůžete se hnout z místa.“

,,Hm…“ Mraky se tahají oblohou, i když dole všechno stojí. Fascinují mě víc než karty na stole.

,,Váš muž má problém s komunikací, hodně uzavřený člověk, co?“

,,Hm…“

,,Máte jedno dítě. Vidím tady druhé dítě. V létě…“

,,Hm, to určitě. Zachraňovat vztah dítětem!“ Odsuzuju emotivně, a jak bývá pravidlem, většinou to, co jsem nikdy nepoznala.

,,Co ti řekl?“ zeptal se můj muž.

,,Že spolu nebudeme,“ řekla jsem po pravdě.

Nestojím na místě. Neustále se chaoticky pohybuju. Pocit zastavení ve mě vyvolává pocit paniky. Adrenalin si „píchám“ do žíly. Běhám v lese, potím se, abych se zaplnila endorfinem. Za odměnu si koupím čokoládu, ale sním jenom jeden čtvereček. Večer si dám sklenku výborného vína, nebo dvě, a jsem v pohodě, vždyť kdybych byla alkoholička, tak piju i to krabicové. Každý den padám na kolena a vytírám doma podlahu, vymlouvám se na energetické očišťování prostoru, přitom mě vlasy na zemi iritují stejně, jako irituju JÁ samu sebe. Když není vše tak, jak má. Když nejsou splněné mé naplánované body v diáři, mé očekávání a představy.

,,Poslouchej mě! Zachraň mě! Udělej něco! Já nejsem šťastná!!!“ chrlila jsem na mého muže a opakovala pořád ty stejné chyby, objevující se v každém mém předchozím vztahu. Očekávala jsem, že mě člověk, do kterého jsem se zamilovala, zachrání. Že nám to zamilování vydrží déle než do konce líbánek. Že bude vždy vědět, co má říct a udělat. Že bude cítit, co cítím já. A já se pak nebudu nikdy cítit zklamaná a opuštěná. A když to nedokázal, nebyl to prostě ten PRAVÝ. A já jsem hledala dál, onoho „duchovního učitele“, díky kterému porostu. A budu „lepší“…

A tak se můj muž odstěhoval. Odešel bez scén a emocí. A já jsem si říkala, že musím být silná. A prosila Vesmír o znamení. Za dva dny se mi na dálnici pokazilo auto. Dítě plakalo v autosedačce. Nechala jsem se odtáhnout do autorizovaného servisu (nic lepšího mě opravdu nenapadlo a víc finančně nikdy nezruinovalo) a půjčila si auto náhradní. Podepsala papír, že ho vrátím ve stejném stavu, v jakém jsem ho převzala, a hned jak jsem se vrátila zpátky na dálnici, přistál mi na předním skle kámen a udělal v něm díru. Dítě se v autosedačce počůralo. Najednou se na cestě objevil led a nás obklopovaly zákopy plné převrácených aut na střeše. Dítě plakalo. To je zkouška, musím to vydržet, dodávám si sílu a utírám slzy rukou, která kopíruje pravidelný pohyb stěračů.

Za dva dny si večer čistím zuby, a dítě skáče na posteli. Volám na něj z koupelny, ať přestane, ale v tom slyším jen strašnou ránu a křik a řev. Milimetr od oka černý monokl, přímo na ostrý roh postele. Usíná, a já se slzami v očích googluju, jak se projevuje otřes mozku. Zkouška, zkouška, zkouška, sakra, tak to už by stačilo!!!

Za pár dnů, když mám jet pro syna do školky, si zabouchnu klíče doma. Po prvé volám muži a ptám se, kde je, že potřebuji pomoct. Není v Praze. Volám kamarádovi a ten mi dveře (bezpečnostní!!!) otevře za deset minut jedním zakřiveným hákem. Zkouška nebo znamení, ptám se a tahám si kartu:

Dvojka Pentaklů- Změna je nyní nutná k tomu, aby byla opět nastolena rovnováha. Nacházíš se uprostřed procesu transformace, ta Ti otevře nové oblasti života a vrátí Ti rovnováhu. Této změně nakonec podlehneš, ať se Ti to líbí nebo ne, takže je lépe se nechat touto změnou unášet.

[2.3.2010 21:40:39] Dan: Máš osud ve svých rukách…

[19:37:01] Vlastina: Jak to myslíš?

[19:37:24] Dan: Přál bych si, aby mi to, co mám v srdci, vydrželo celý život.

[19:37:35] Vlastina: Co tam máš?

[19:38:24] Dan: Pokoru, klid, mír, lásku, pochopení, smutek, radost, život… * [19:38:36] Vlastina: Jsem za tebe strašně ráda.*

[19:39:42] Dan: A já za tebe…

[19:39:52] Vlastina: Já tak strašně toužila po lásce, každá urážka mě strašně zraňovala. Jsem si jistá, že jiné ženy by nad tím mávly rukou…já jsem byla přecitlivělá už od malička.

[19:40:40] Dan: Já po ní taky toužil. Oba jsme to věděli, a přesto toho zneužívali…

[19:40:59] Vlastina: Uzavíral ses tak rychle. Nenechal jsi do sebe nazírat, ale proč??? Bál jsi se že, uvidím zranitelnost, malého kluka?

[19:42:02] Dan: Myslel jsem, že to je slabost…

[19:42:29] Vlastina: Byla bych vděčná za každý projev tvé lidskosti. Způsobila jsem to já svou otevřeností?

[19:43:50] Dan: Nevěřil jsem, že tvá otevřenost je upřímná. * [19:44:05] Vlastina: Jak je to možné?*

[19:44:08] Dan: Měl jsem to za hru.

[19:44:29] Vlastina: Možná jsem se měnila moc rychle, ale byla jsem připravena na změnu, už když jsem tě potkala!

[19:45:31] Dan: Ano, a já jsem ustrnul. Cítil jsem strašnou zodpovědnost. A zablokoval jsem se tím. Stal se ze mě kus ledu…Pochopil jsem, že předtím bych to nikdy nepochopil… Tekly mi slzy. Potoky slz. Nebyl to pláč jen z bolesti a smutku. Cítil jsem, jak se zároveň osvobozuju. Jak přicházím na něco, o čem jsem neměl tušení. Ale ten smutek asi převažoval. Smutek z toho, že jsem nepoznal, že za tou tvrdou slupkou mojí ženy, za tím nosem nahoru a chováním boxera se skrývá nejkrásnější duše, co jsem kdy poznal. Neříkám to proto, abych něco získal. Říkám to proto, abys to věděla. Cítím, jak moc jsme si ubližovali a neuměli v sobě nalézt to krásné. Přes všechny ty boje a nepochopení vím, že jsme se měli potkat a jeden druhému dát dar. Děkuju Ti…

Po měsíci jsme se k sobě začali znovu přibližovat. Sbližovali se jako srny, které se po dlouhé době potkaly na kousku bezpečného místa mezi výstřely z brokovnice. Když jsme byli spolu, náš syn si sedl mezi nás, objal nás kolem krku a tiskl silně k sobě. Jakoby nás chtěl spojit do jedné entity. Do jedné rodiny. Do jedné lásky. A v létě se zrodilo naše druhé dítě. Neplánovaně. Nečekaně. Na první pokus. Nad tím, kdo komu přišel zachránit vztah, jsem ani jednou nepomyslela.

Musela jsem se zastavit. Smířit se s tím, že čas rychle běží, tak jako mraky, někam do ztracena. A já s tím nic neudělám. V diáři ani jeden záznam, pro vlas na podlaze se přes břicho neohnu. Ležím a pozoruju. Každou myšlenku plnou strachu, kterou jsem zapíjela skleničkou vína. Každý pocit studu, který jsem šla vyběhat do lesa, aby se pohled do zrcadla zkreslil do snesitelna. Vidím v sobě ustrašené malé dítě, které se nejvíc bojí opuštění. Že můj muž odejde a už se nikdy nevrátí. Že moje děti odejdou a bude tu prázdno. A zároveň tuším, že jediná cesta jak z toho ven, je tento strach přijmout a přestat být závislá na těch, které miluju. Strach- můj duchovní učitel…

Začal se nový rok. K osvíceným lidem, co čtou z karet, se nechystám. Jakoby na mých šatech už nešel zapnout zip. V příliš těsných botách se mi udělaly mozoly. Dlouhé, zlaté, kučeravé vlásky jsem si dala ostříhat nakrátko a z pusy si vytáhla ocucaný palec.

,,Zeptej se mě ještě jednou,“ naléhám na svého muže, zatím co mi hladí velké bříško. ,,Tak jo…Co ti řekl?“ ,,Že spolu nebudeme,“ řekla jsem po pravdě, ,,ale to může být až na konci našich životů, ne?“

Vlastina Svátková