V tomhle blogu chci vysvětlit své pohnutky.

Tak předně, jedna z věcí, které mi v životě nedají spát, je promrhaný talent. Prostě mě štve, kolik lidí žije život někoho jiného. Fakt, že pouze dva z deseti lidí dělá práci, pro kterou se narodilo, považuji za jeden z největších hříchů. A co teprve mimo práci?! Všechny ty sny, potřeby či touhy změnit nebo alespoň poznat svět, zkusit a zažít to či ono?! Tolik lidí jednoduše zapomene na své sny, přijme roli danou společností a vzdá tak jednou provždy svůj život.

Jeden z nejčastějších momentů, kdy pohřbíváme ideály a doslova vzdáváme život, je ten, kdy se nám narodí děti. Narozením dítěte jako bychom začínali úplně novou existenci. To se projeví například i na zmíněném oslovování. Okolí nám najednou začíná místo jménem říkat „tatínku“ nebo „maminko“. Už když asistujete při předporodních vyšetřeních manželky (dnes běžná věc), říkají vám tak zdravotníci. Účastníte-li se nějakého předporodního kurzu (i to je běžné), najednou už taky nikoho nezajímá, jaké máte jméno, protože jste tatínek a maminka. U porodu to už ani nemůže být jinak. Je rozhodnuto. Jste naměkko a většinou i hrdí na to, že se vám to podařilo, a tak oslovení „tatínku“ berete jako vyjádření pochvaly.

Ovšem po porodnici to nabere obrátky. Jako by mávnutím kouzelného proutku všichni (snad kromě přátel a kolegů v práci) zapomněli na to, jak se jmenujete. A tak manželka, rodiče, prarodiče, tety, strejdové, …, ti všichni o vás najednou mluví jako o tátovi a také vás tak oslovují. Váš táta s mámou se přes noc stali dědou a babičkou. Narozením dítěte prostě jakoby opouštíme svou předešlou identitu a stáváme se někým jiným.

Vzhledem ke svému experimentování se životem jsem se už dlouho před porodem rozhodl všechny členy naší rodiny požádat, aby o mně mluvili dál jako o Tomášovi. Po úvodních rozpacích mi vyšli vstříc, a já si tak své jméno udržel. Jsem jim za to vděčný, byť to bylo pro některé příbuzné těžko zkousnutelné sousto.

Takže, co mě k tomu vedlo a vede:

1. Každá společenská role si s sebou z minulosti nese balíček správného i nepřijatelného chování, tedy i očekávání, že se daný člověk bude chovat tak či onak. Pokud se rozhodnu spojit své já s danou rolí, přijímám i haldu modelů chování, které ode mě ostatní začnou dnem „D“ očekávat. V naší kultuře jsou to zejména věci spojené s tradičním rozdělením mezi muže a ženu, které se tátovstvím a mámovstvím ještě posilují. Tj. já jako táta bych měl zaopatřit rodinu (vydělávat) a máma by měla zabezpečit domácnost (uklízet, vařit, …). Čím více se identifikuji s jakoukoli společenskou i jinou rolí (tj. uvěřím, že mé já = táta, manžel, Čech, šéf, zaměstnanec, …), tím více se vzdávám svých svobod. Tj. jako Tomáš mám dále své sny, potřeby, představy. Tradice mi však diktuje, že jako táta se musím chovat zodpovědně a že jsou tu nyní důležitější věci než mé sny. Já chci být dobrý táta, zároveň chci ovšem dál žít svůj život a věřím, že cesta „netitulování“ mi to usnadní.

2. Oslovování se tituly je jedním z průvodních znaků pyramidálního uspořádání společnosti s nadřízenými nahoře a podřízenými dole. V těchto strukturách mají ti „vyšší“ více práv než ti pod nimi. Mezi práva nadřízených (v případě rodiny rodičů) patří možnost oslovovat podřízené (děti), jak se jim zachce. Mezi povinnosti podřízených (dětí) patří povinnost oslovovat rodiče titulem (otec, matka). Neřkuli, že „táta“ je v rodinné pyramidě zpravidla nadřízeným „mámy“. Stejně tak i v jiných pyramidách. Ve škole podřízení (žáci) oslovují nadřízeného (učitelku) titulem (paní učitelko), a navíc jí vykají. Učitelka může tykat a oslovovat jménem. V práci bývalo pravidlem, že podřízení oslovovali nadřízeného stejně jako jinde titulem, a navíc vykali (pane vedoucí nebo pane šéf). Šéf, jakož i jiní nadřízení, měl nepsané právo oslovovat jménem a tykat. Tituly přitom patří mezi nejsilnější odznaky moci. Posilují naše postavení a dávají nám pravomoci, o kterých bychom si s pouhým jménem mohli nechat pouze zdát. Svět se však v tomto ohledu mění, a proto je odklon od titulů patrný ve všech pyramidách. Nejvíce snad v práci, kdy oslovovat šéfa jménem a tykat mu je v mnoha místech již naprosto běžné. Já nechci ve vztahu k jiným lidem extra pravomoci. Děti jsou pro mě v určitém smyslu doslova malí dospělí.

3. Moje rodina je pro mne jedna velká výzkumná laboratoř. A jedna z věcí, které pozoruji například u svých rodičů, je to, že si léta neřekli jménem. Co jsem se narodil, oslovují se „táto“ a „mámo“. A já cítím, že i kvůli těmto oslovením tomu vztahu chybí jiskra. Přece jenom, táta s mámou k sobě mají asi jiný vztah než Jarka s Láďou. Já chci se svojí manželkou vztah, který bude žít tak dlouho, jak budeme žít my.

Časy se mění. Existují školy, kde žáci tykají učitelce. Ve firmách je už vcelku běžné tykat šéfovi. Nikoho dnes nepřekvapí, že děti tykají rodičům. Dokonce se i najdou příklady dětí, které oslovují své rodiče jménem.

4. V momentě, kdy já se stanu otcem, se můj brácha stane strejdou, táta dědou, praděda prapradědou, …, a tak dál, v tom už se ztrácím. Pro mě je už příliš komplikovaný, když se v rodině mluví o tátovi a já zjistím, že to není (můj) táta, ale já, anebo když se mluví o nějakém strejdovi, z kterého se vyklube Marian – můj brácha. Není to dlouho, co mi moje Péťa vyprávěla příhodu, kdy jela s naším kamarádem z Křenice do Prahy a on jí celou cestu vyprávěl o mámě. A až někde v Praze oběma došlo, že si povídají každý o úplně jiném člověku. Péťa si povídala o Martinově mamince a Martin líčil příběhy ze svého manželského života. Rozumíte mi? Já chci jednoduchost. Navíc nemám na to, abych si pamatoval tituly všech lidí ve svém životě. Prostě si vystačím se jménem.

5. Lidské tradice se vyvíjely desítky, spíše však stovky tisíc let. Jak víme, že právě to, k čemu jsme dnes dospěli, je pro naši dobu to nejsprávnější? Nebo jak víme, že je to ten jediný správný model pro mě a mé blízké? Proč bych měl přijímat vzorce jiných lidí bez toho, že bych si je sám prověřil? Co se týče čehokoli z minulosti, vždy se snažím sám sebe ptát před tím, než cokoliv přijmu za své. Navíc si říkám, proč bych měl nechat geny a kulturní naprogramování řídit můj život?! Některé věci si prostě raději udělám sám.

6. Další důvod se týká lidského ega. Snad to není můj případ, ale hraje to obrovskou roli. Čím méně se znám a čím méně mám jasno v tom, kdo jsem, tím více mám tendenci spojovat svou identitu (svou koncepci „já“, tj. toho, kdo jsem) s různými společenskými nálepkami typu „Čech“, „Sparťan“, „muž“, „manažer“ nebo třeba i „táta“. Často se stane, že si lidé na spojení s určitou společenskou rolí postaví celý smysl života. Pokud v extrémním případě narozením dítěte pohřbím svůj předchozí život a stanu se stoprocentním „TÁTOU“, potom veškerý pocit vlastní hodnoty a sebevědomí čerpám právě z toho, jak úspěšným tátou jsem. Když mi to jde (dítěti se daří a druzí mě chválí), cítím se dobře. Když mi to nejde, cítím se zle. Jako na houpačce, v moci svého okolí. Pak dítě dospěje, odejde z domova a mně se zhroutí svět. Když budu mít to štěstí, snad se brzy stanu DĚDOU… A to rozhodně není moje cesta.

7. A na závěr možná trochu úsměvný důvod, který dávám k dobru lidem, kteří se mě ptají na potkání. Představa, že se miluji s mámou, se mi příčí. To je důvod, proč mi Valča říká „Tomíku“ a proč oba oslovujeme Péťu „Petíku“.

Asi je důležité připomenout, že neexistuje dobrá a špatná cesta. Je na každém z nás, pro co se rozhodneme. Já se rozhodl takto a toto je mých sedm bodů. Teprve budoucnost ukáže, jak moc správná cesta to byla. Zároveň jsem rád, že jsem si tím psaním sám mohl utřídit myšlenky. A děkuji zejména mojí kamarádce Lucce za to, že jsme spolu v létě o tomhle tématu debatovali. Přiznám se, že jsem to tehdy neměl zdaleka tak promyšlený, jak by se to možná při čtení týhle úvahy mohlo zdát.

Jinak to, že mi moje dcera říká jménem, je jenom jedna z malých ukázek měnícího se světa. Světa, ve kterém více a více lidí opouští staré a dnes už stále méně funkční pyramidální struktury. Více a více lidí vidí, že už není nutné být podřízený nějakému nadřízenému jenom proto, že je starší, zkušenější nebo vyšší. Mění se vztah rodičů k dětem, mužů k ženám, zdravotníků k pacientům a samozřejmě i šéfů k zaměstnancům. Mění se způsob, jímž nakládáme s mocí, kterou získáváme se společenským postavením.

Tomáš Hajzler