…to může být skutečně horor. Rozhodně nejsem příliš úzkostlivá matka. Mám priority nastavené asi takto:

1. Dítě musí přežít (nejlépe zdravé)
2. Matka musí přežít (aby tu byla pro to dítě)
3. Dítě musí mít svůj láskyplný domov (nejlépe s oběma rodiči)
4. Dítě by mělo být najedené (nejlépe i něčím jiným než zmrzlinou a čokoládou)
5. Dítě by si mělo hrát (nejlépe venku)

Všechno ostatní, jako boule, odřeniny, noční plíny, Diančin dudlík, binec v bytě, či nedokonalý zjev dítěte, nebo matky jsou podružné. Tím chci říct, že mě někdy natolik vyčerpá udržet děti (mám celkem 3 a docela divoké) naživu a zdravé, že občas vypínám, když mám dojem, že jim nehrozí bezprostřední nebezpečí. Všechny jsou velmi fyzicky zdatné a já už mám zkušenost, na co stačí, a na co ne. A tak by někomu mohlo připadat strašné, když na mne starší dcera (6 let), visící na prolejzačce hlavou dolů volá: „Pomóc“, že já se nezvednu a volám zpátky: „To zvládneš!“, ale já prostě vím, že to zvládne. Někdy se ale taky může stát, že to neodhadnu.

Kromě šestileté Johanky mám ještě dvojčata, Tobiáše a Dianku. Jsou jim 3 roky. Holčička se moc ráda ztrácí. Provádí to asi tak, že se ode mne úmyslně vzdálí a vzápětí osloví cizí osobu slovy: „Já šem še tatila.“ Udělala to už několikrát. Jednou na dětském dnu, já stála frontu na cukrovou vatu. Dida* odběhla k divadelnímu pódiu, a aniž bych ji ztratila z dohledu, už slyším z tlampačů: „Maminky, které z vás chybí dítě? Tady jsme našli malou holčičku, říká, že se jmenuje Týda.“ A tuhle u bazénu se něco podobného opakovalo s plavčíkem. Běžně na ulici mi to naštestí nedělá. Většinou se děti plouží krokem mravenčím, každé 3 kroky se zastavují a diskutují spolu svou vlastní hatmatilkou (schopnosti fyzické jsou zdravě vyváženy neschopností verbální). Je náročné někam se s nimi dopravit. A tak je buď musím vést za ruku, nebo tak trochu couvat a neustále je popohánět. Občas jdu zkrátka první a na konci chodníku čekám, až mě doženou.

A nedávno se to přihodilo. Děti měly v rukou bublifuky, takže kromě obvyklého zevlování ještě foukaly a lovily bubliny. Tobíka už to nebavilo, vzal mě za ruku a zašli jsme za roh. Asi po dvaceti metrech jsme zjistili, že nemáme Didu. Běžela jsem zpátky už trochu znepokojená, protože jsem ji na rohu ještě viděla. Tak jak to, že ji nevidím teď! Ale pravé zděšení mě zachvátilo, až když jsem ji za rohem nenašla a neviděla ji ani na druhé straně rušné ulice, ani nikde jinde. Volala jsem, rozhlížela se, a s každou vteřinou na mě útočila větší a větší panika. V hlavě mi probleskovaly, různé obrazy příšerných filmových únosů. „To máš za to,“ nadávalo mi mé vnitřní já, „jaks je ráno honila do tý školky! Teď ti ji unesli, a už ji nikdy neuvidíš.“ Třeba šla rovně a přešla přes ulici, napadlo mě, tak jsem zastavila paní, která přicházela z toho směru, a už značně rozčíleně jsem se jí ptala, jestli neviděla malou holčičku.

Paní se taky okamžitě rozčílila, ale na mě: „Jak to, že jste ji ztratila! Děti máte mít pořád před sebou, abyste na ně viděla! Jak jste ji tu mohla nechat!?! Okamžitě volejte policii, to vám ji určitě unesli cizinci!“ uklidňovala mě. Začala jsem křičet ještě šíleněji na všechny strany: „Dianko!!!“ Žádná odezva. Na telefonu jsem už namačkala 158, ale ještě jsem se šla zeptat do herny na rohu, jestli ji neviděli. Pár podivných pánů mlčky zvedlo nechápavé oči.

Nic. Nebyla nikde. Vytočila jsem policii a čekala na operátorku. Obětavá občanka do mne ještě stále hučela, a já už ten únos viděla v barvách…. ‚Přiřítilo se černé auto, zabrzdilo u nehlídaného dítka, otevřely se zadní dveře, šup s ní dovnitř a už ujíždějí neznámo kam…‘ Zatímco jsem koktala svoji osobní tragedii do telefonu, ta občanka oslovila nějaké tři otrhané zedníky, a ti se mě ptali, jestli neměla růžové tričko a ukazovali kamsi mezi auta. Pořád jsem nic neviděla, jen moje představivost mi pro změnu vyšvihla obrázek vozem poraženého tělíčka na asfaltu. Do toho na mě mluvila občanka a ptala se, co měla malá na sobě. Ale já si za boha nemohla vybavit, protože to zelené tričko, co měla ráno, si pobryndala a pak se ve školce do něčeho převlékla, ale do čeho? V uších mi pulsovaly rozbouřené emoce, a ze sluchátka se rozčíleně ozvalo: „Tak mluvíte se mnou, nebo s kým?“ „Počkejte, prosím vás, prý ji viděli, ale já ji pořád nevidím…“ blekotala jsem a táhla Tobíka daným směrem. Připadalo mi, jako by se všichni lidé z ulice najednou natlačili přede mě, jenom aby mi bránili ve výhledu. Těch pár kroků k druhému bloku, než se konečně v davu mihlo růžové tričko, bylo nekonečných. „Uf! Bum, bác, třísk!“ ozvalo se hromobití, jak to ze mě spadlo. „Tak se našla, omlouvám se, děkuji.“ Operátorka cosi nespokojeně prskla a zavěsila.

Šmudlinka moje, musela jít rovně, když jsme zahnuli, a teď tam bloumala mezi stožáry cizích nohou a vypadala vyděšeně. Slzičky na tvářičkách jsem jí spusinkovala a děkovala směrem vzhůru. Vracela jsem se ještě poděkovat těm zedníkům, kteří tam pořád stáli, a občanka jim něco plamenně vykládala. Tak ráda bych jim dala aspoň nějaké peníze na pivo, ale v peněžence jsem měla jen pár drobných. Byla jsem ještě roztřesená, když jsem na všechny přes ulici volala: „Děkuju mockrát!!!“ Zedníci pokývali hlavou a šli do práce. A ta zamračená občanka na mě zpátky hulákala: „No mně neděkujte, poděkujte jim!“

A šlo se na zmrzlinu. Čokoládovou! (Uvědomuji si, že priorita č. 4 vzala za své). Dali jsme si ji všichni. Na předposledním rohu od domova koukám na dvě upatlané pusinky a povídám: „No vy vypadáte!“ Dianka se podívala do odrazu mých brýlí a já myslela, že kouká na moji pusu, tak jsem se jí zeptala: „Já taky?“ A ten nejmilejší hlásek mi odpověděl chlácholivě: „Ne, ty nevypadáš, mami.“

Musím vám říct, že jsem se trochu polepšila. Už děti méně popoháním a víc čekám, až to místo, kde se zastavily, důkladně prozkoumají. Pozoruju je a snažím se na to koukat jejich očima. Což se mi moc nedaří, zvlášť je-li středem zájmu psí hovínko hustě poseté rodinkou much. Tak se aspoň kochám pohledem na malé človíčky, kteří ještě s takovým zájmem všechno pozorují a neženou se jen někam, ale hlavně někudy.

*čti Dýda