Například mám kamarádku, která je tzv. multitalentovaná, ale nemá odvahu se svými díly prezentovat. Obvykle totiž neprojdou její vlastní cenzurou. A tak stále čekám, zda nad sebou přimhouří své kritické oko a zda u ní zvítězí kreativita nad strachem. Já sama jsem tuto hráz už trochu prolomila před pár lety, kdy jsem začala psát svůj blog. Pokaždé, když jsem vydala článek, bylo mi týden špatně. Měla jsem pocit, že si to teď všichni přečtou a zhodnotí, že vlastně vůbec žádný talent nemám. Časem mne strach z toho, že si to všichni přečtou, opravdu pustil a převládla touha, aby si to vůbec někdo přečetl.

Další nakopnutí odvahy bylo, když jsem poprvé zveřejnila svoji ilustraci. Dobře si vědoma toho, že jsem netrénovaná amatérka, považovala jsem za obrovskou drzost, vystavit si vlastní obrázek na vlastních webových stránkách. Směšné, co? Jasně. Dnes už si s tím hlavu nelámu. Protože jsem si prostě zvykla. Ale ani nevíte, kolik strachů jsem ještě překonat nedokázala. Přitom jsou kolikrát úplně hloupé. Například, když jsem čerstvě po sedmi letech na mateřské začala psát pro LM, dostala jsem za úkol udělat rozhovor s jedním mladým fešným hercem. Raději jsem mu poslala otázky mailem, než bych šla s tím hezounem na kafe. Bála jsem se, že by to byl trapas. Ale tehdy po té mateřské jsem měla strach úplně ze všeho. Je ale i spousta takových, kteří se vrhají do neznáma s nadšením a odvahou a vůbec si nezoufají, když si nabijou čumák, udělají chybu, prodělají peníze, nebo slíznou kritiku. Prostě jedou dál a nějakým přemýšlením „co když…“ se vůbec nezdržují.

To moje sestřenice šla se psaním odvážně rovnou na veřejný blog s bohatou čtenářskou obcí. Prožívala velmi podobná muka, jako ze začátku já, ale zatímco ke mně na stránky první měsíce přišli tak dva tři kamarádi a maminka, ona hned od začátku slízává ne vždy vlídné komentáře profesionálních kverulantů a kibiců. Češi hrozně rádi kritizují a jen zřídka chválí. Navíc ona má velmi osobitý humor a nevěřili byste, kolik lidí to prostě nepochopí. Ale odvážila se a je tam. Je to náročné, ale má už spoustu čtenářů. Možná, že časem vydá knihu. Odvážila se!

Věřím, že porevoluční děti už to mají úplně jinak, pokud je moc neskrouhnou jejich ještě režimem „přiškrcení“ rodiče. Ale je to i o mentalitě národa. Já jsem se před pár lety bavila s americkým manželem jedné své kamarádky o nesplněných snech. Svěřila jsem se, že bych chtěla být cvičitelkou jógy. Bylo na něm vidět evidentní zklamání. „Co je tohle za sen?!“ sprdnul mě, „jdi a udělej to!“ A tak jsem se tehdy stala učitelkou jógy. Časem jsem toho nechala, ale tenkrát mi ten Američan musel otevřít oči, že vlastně můžu.

Říká se, že když neutečeme, sebereme odvahu a obávané opravdu uděláme, zjistíme, že vlastně vůbec nebylo čeho se bát. Přesto překonat ty obavy bývá pro mnohé z nás nemožné. Tak to zkusme udělat ten obávaný krok vpřed. Vždyť nemůžeme vyhrát, když jsme neriskli prohru. Strašpytel, co raději vycouvá, přece prohraje automaticky. Prohraje svoji šanci na výhru.

Moje první ilustrace na blogu www.radush.com :-)