…ale realita je taková, že já, můj muž i obě naše dcery se i za nocí, kdy se všichni čtyři sejdeme v jedné posteli, musíme spokojit se standardní šířkou metr osmdesát.

Pocházím z rodiny, ve které se noční stěhování mezi dětským pokojem a ložnicí rodičů moc nepěstovalo. Nebyla jsem proto připravena na to, že po narození dětí se naše postel promění v útočiště před nočními bubáky, kolbiště drsných sourozeneckých bojů, ošetřovnu nemocných a dějiště temperamentních her na schovku.

Začalo to hned po návratu z porodnice. Zpočátku jsem po každém kojení miminko zodpovědně vracela do postýlky… dokud jsem nezjistila, že pro všechny zúčastněné je daleko příjemnější, když během kojení prostě usnu a nechám ho tam, kde je. V případě mé mladší dcery to dokonce zašlo tak daleko, že když jsme během rekonstrukce bytu dočasně bydleli s dvěma dětmi a rotvajlerem v jedna plus ká ká, její dětskou postýlku jsme kvůli úspoře místa úplně zrušili. Náš osud tím byl zpečetěn. Rozárka se nastěhovala do naší postele a už ji nehodlala opustit. (Máte-li na jazyku otázku, co takové jedenapůlleté batole v posteli udělá s vaším sexuálním životem, odpověď zní: nic, co byste opravdu chtěli vědět.)

Později, když obě naše dcery už měly svůj pokoj, nastalo stěhovavé období. Z dětského pokoje se uprostřed noci nejprve ozve skřípání schodů na patro, potom rychlý cupot malých nožek… a vzápětí vám ty nožky přistanou na hlavě, nebo kterékoli jiné části těla. Nikdy jsem se nepřestala divit tomu, jak takový malý, ani ne dvacetikilový človíček, dokáže být neskladný. Děti vynikají schopností ve spánku se naštelovat v posteli tak, že leží kolmo k vám, a uštědřují vám kopance do žaludku. Anebo s vámi bojují o peřinu (hádejte, kdo obvykle vyhraje). Anebo vás vytlačí na samotný krajíček postele, či naopak do jejího středu, do toho nepohodlného žlábku mezi dvěma matracemi, kde nemáte ani kousek polštáře pod hlavu.

V zájmu snahy o udržení minimálního zdání soukromí a komfortu se snažím dodržovat pravidlo, že děti ve své vlastní posteli alespoň usínají (co se bude dít později v noci, to vem čert). Ale mé dcery si vypracovaly celý seznam sofistikovaných výjimek, kdy mohou toto pravidlo porušovat. Když jsou nemocné. Když není táta doma. Když se před spaním dívaly na strašidelný film (strašidelným filmem se za jistých okolností může stát cokoli, třeba úplně neškodní Mumínci nebo Babar, král slonů). Když je bolí bříško. Když mají pocit, že by je mohlo bolet bříško. Když ztratily oblíbeného plyšáka a následný pláč nás všechny tak vyčerpal, že na ukládání do vlastních postýlek už nemáme sílu…

Přes všechny uvedené nesnáze, kopance a noci strávené bojem o přikrývku, má sdílení vlastní postele s dětmi své neodolatelné kouzlo. Ten pocit útulnosti a bezpečí, který v mé posteli hledají, totiž zároveň dodávají i ony mně. Nevím, v jakém věku děti přestávají přebíhat do postele svých rodičů. Ale už teď vím, že se mi po tom bude stýskat.

Barbora Šťastná

Mé zápisky o hledání každodenního štěstí najdete také v mém Šťastném blogu