Jak já jen toužila něco dělat! Pořád jsem mámu otravovala, chtěla jsem dělat cokoli. Máma na nás byla sama a neměla peněz nazbyt, takže to dost dobře asi ani nešlo. A tak, jak to vidím skrze sebe, snažím se svým dětem dopřát kroužků habaděj. U mých dětí se ale setkávám s úplně opačným problémem. Nechtějí tam. Nebaví je to, někdy i prosí, aby tam nemusely. Johanka mi včera, když jsem jí chtěla zapsat do výtvarného kroužku, protože vidím, jak moc je tvořivá, otráveně vyjmenovala, co všechno MUSÍ. Zarazilo mě to. Ona z toho vlastně vůbec nemá radost. Už takhle chodila 3 roky na přípravku rock’n‘rollu a nakonec si vyprosila, že už tam nechce. Byl to totiž pěkný dril, bolest a pro ni žádná radost. Od první třídy chodí na koně a je moc ráda.

Naopak dvojčata zase chtěla tancovat. Tak jsem je zapsala ve školce na něco, co bych asi nazvala rytmikou, protože tam tleskají, zpívají, tančí, dupou a hopsají do rytmu klavíru. Dnes jsem se byla na ně podívat. Našla jsem tam 15 otrávených dětí. Dětí, které šlapaly jako hodinky, běhaly v kroužku, ve dvojicích, tleskaly, zpívaly, přesně tak, jak jim instruktorka určovala: „Takhle ne, dělej to pořádně, poslouchej klavír, nedělej blbiny, proč nezpíváš, neslyším tě!“ atd. Což o to. Ty děti to všechno uměly a bez jejího přístupu by takové výsledky asi nebyly. Ale jediné dítě se neusmálo. Kdybych to vedla já, děti by neuměly asi nic, vládl by tam chaos, všichni by lítali kolem dokola, vřískali a SMÁLI BY SE. To jen odhaduju podle toho, jak to mám doma. Když jsem se tam byla podívat poprvé, obdivovala jsem učitelku, jak je zvládá. Dnes jsem to ale viděla úplně opačně. Uvědomila jsem si, že ti moji si doma jedinou z těch písniček, co se v této hodině učí, nezazpívají. A přitom si písničky ze školky zpívají neustále, s radostí a pořád dokola. Čert vem, že jsem to zaplatila, už je tam nebudu nutit. Viděla jsem tam jen otrávené lidičky, kteří už takhle malí něco musí a nechtějí to tak. Stejně jako mluvil Tomáš Hajzler na TEDx o otrávených pracujících.

Co myslíte, má to smysl? Má smysl, aby děti něco uměly, ale neměly z toho žádnou radost? Na jednom letáčku jsem se dočetla: „Jestli si děti nenavyknou na pohyb do 10. let, už se sportovat nenaučí.“ Je to opravdu tak? Já žádný organizovaný sport nedělala a dnes jezdím na kole, cvičím jógu a plavu, protože mě to baví a protože chci. Sice jen rekreačně, a mně to stačí. Takže pokud chceme mít z dětí vrcholové sportovce či profesionální hudebníky, pak ano, chce to dril od malička. Ale jde-li nám jen o to, aby NĚCO dělaly, pak je nechme zvolit si to, co je opravdu baví, s někým, kdo je umí pro věc nadchnout. I kdyby to nakonec znamenalo být doma a hrát si. Dětství je příliš krátké na to, abychom ho neprosmáli.