Bangladéš, továrna na džíny R. L. Denim, 7. prosince 2008, 10.00: Osmnáctiletá Fatema leží na kusu lepenky na podlaze. V dílně je 40 °C, vlhkost vzduchu 75 %. Okna se nedají otvírat, dveře jsou zamčené, klíč má jenom dozorce. Ven nikoho nepouští, protože co kdyby se už nevrátil nebo vynesl zboží? Fatema leží bez pohnutí asi hodinu, než si její šestnáctiletá kolegyně všimne, že asi nedýchá. Zavolá dozorce, ten se mračí a pověřuje svého pomocníka odvozem do nemocnice. Tam Fatema za další hodinu zemře. Příčina smrti: celkové vyčerpání organismu.

Fatema v továrně pracovala od jedenácti let. Jejím úkolem bylo odstřihávat zbytky nití z vyrobených džínů. Na jeden pár měla zhruba 38 vteřin, za běžnou třináctihodinovou směnu jich očistila asi 1235. Takhle pracovala nepřetržitě sedm let, přičemž si za sedmidenní pracovní týden vydělala v přepočtu asi sto korun. Na začátku prosince požádala dozorce o den volna, protože trpěla úplavicí a vysokými horečkami. Pravděpodobně se nakazila pitím špinavé vody v továrně. Pociťovala bolesti na prsou a křeče v rukou. Svědci později vypověděli, že dozorce odmítl její žádost fackou a výhrůžkou, ať už ho neobtěžuje. 7. prosince dopoledne se Fatema u pracovního stolu začala třást, pak se zhroutila na zem a zůstala ležet. Po její smrti management přislíbil rodině (též zaměstnané v továrně) finanční odškodnění, ale svůj slib nikdy nesplnil. Jediný krok, který po události následoval, bylo propuštění dvanácti dětí ve věku 12 až 15 let. S nimi dostala vyhazov i dívka, která dozorce upozornila na Fatemino bezvědomí.

Podobné příběhy by se daly psát přes kopírák. Stejné továrny, takzvané sweatshopy (sweat = pot, shop = obchod) na výrobu oblečení, bot nebo mobilů totiž najdeme v Číně, Vietnamu, Koreji, Indonésii, Hondurasu… A ve všech stejné podmínky – práce s toxickými lepidly a ředidly bez možnosti odvětrávání, stroje, které dělníka bez ochranných pomůcek snadno zmrzačí, žádné pojištění, žádná práva a žádná budoucnost. Když v šesti letech začnete místo do školy chodit do továrny, je váš osud celkem předvídatelný: Ve třinácti budete negramotní a tak opotřebovaní, že vás z továrny vyhodí. Čeká vás život na ulici; žebrání, prostituce, dealování a užívání drog. A až se vám narodí děti, kam je v šesti letech pošlete? Do školy, kde jste sami nikdy nebyli, nebo do továrny, odkud přinesou aspoň tolik, abyste neumřeli hlady? Asi nebudete mít moc na výběr.

Jedeme v tom všichni

Jedna citrónová limonáda nám už několik let radí, abychom následovali instinkt, protože image je prý na nic. Je jasné, že většina z nás na takovou výzvu kašle. A není potřeba se za to stydět, člověk si zkrátka potřebuje před ostatními vybudovat nějakou „tvář“, oblečení je komunikace s okolím a ruku na srdce – všichni máme v šatníku pár kousků, na které jsme opravdu pyšní. Pravda je, že pokud nám je neušila maminka nebo módní návrhářka, pocházejí na 90 % ze sweatshopu, a to včetně našich oblíbených triček/mikin/čepic s nezávislými kapelami a všelijakým antiglobalistickým potiskem. Tomu se říká paradox, pravda postavená na hlavu.

Nemá smysl se za to, že jsme se narodili v bohatší části světa, nenávidět. Nemá smysl se za osud Fatemy a ostatních dětí ze sweatshopů obviňovat už proto, že sehnat v Česku na sebe cokoliv, co není Made in China, je skoro nemožné. Ale je dobré vědět, jak svět funguje, odkud se všechny ty věci, které jíme, nosíme a používáme, berou. A chápat souvislosti – například, že povinná školní docházka je vůbec to nejlepší, co nás mohlo potkat.

No logo

V lednu roku 2000 se na pultech knihkupectví objevilo první vydání knihy No logo (česky Bez loga, 2005), v níž autorka Naomi Klein detailně popsala nejen otročinu ve sweatshopech, ale i to, jak my spotřebitelé rádi věříme, že nošením těch bezva správných značek se sami stáváme bezva správnými lidmi. Kniha, které se prodalo přes milión výtisků, čtenáři otřásla. Jejich důvěra v oblíbené značky, které svou image sice okatě spojují s hodnotami jako svoboda, odvaha nebo fair play, ale přitom kvůli zisku porušují všechna myslitelná lidská práva, klesla na nulu. Tržná rána na pověsti se projevila i na prodejích, které klesly, což kapitány oděvního průmyslu donutilo k veřejným vystoupením a prohlášením o nápravě. Podmínky v továrnách se začaly obecně zlepšovat, na což po celém světě dohlížejí bdělá sdružení jako například Clean Clothes Campaign (CCC). Že ale ještě není vyhráno, ukazuje poslední aktivita, která se snaží přimět firmy jako Dolce & Gabbana, Replay, Diesel nebo New Yorker k tomu, aby u svých dodavatelských továren upustily od tzv. sandblastingu. Sandblasting je technika, kterou se na nových džínách dělají ošoupaná místa a díry, aby vypadaly jako nošené. Se stroji, které se na sandblasting používají, pracují dělníci mnohdy bez základní bezpečnostní výbavy, jako jsou ochranné brýle nebo pevné boty. Nebo jakékoli boty. Bosá a často nedůkladně proškolená pracovní síla je snadnou obětí úrazů a výjimkou nejsou ani smrtelná zranění. Některé oděvní koncerny jako H&M nebo Levi-Strauss & Co. po výzvě CCC vyřadily „ošoupané džíny“ ze své nabídky, čemuž my v RedWayi tleskáme. (Uměle vyrobené díry jsme stejně nikdy nepovažovali za bůhvíjak cool.)

The Simpsons

Od vydání knihy Bez loga se situace kolem výroby oblečení určitě posunula směrem k lepšímu, rozhodně ale není na místě usínat na vavřínech. V pozoru nás může držet jak CCC, tak každoročně vydávaná zpráva Sweatshop Hall of Shame (Sweatshopová síň hanby). Nebo provokatér bez tváře Banksy. Jeho úvodní znělka pro světoznámý seriál Simpsonovi bodala do spousty bolavých míst našeho světa a ve finále si zaryla i do sweatshopů. Nebo jste si mysleli, že ty plyšové figurky Barta Simpsona vyrábějí snad elfové na Severním pólu?

Jak z toho ven?
Pokud nechcete podporovat novodobé otroctví, hledejte na internetu informace o sweatshop free nebo fair trade oblečení. Značky Nike, Adidas, H&M, C&A, Zara a další už dnes běžně uvádějí na trh tzv. eko nebo bio kolekce. Trička, mikiny a boty s tímto označením jsou sice třeba o dvě stovky dražší, ale zas máte jistotu, že tentokrát za vaši parádu nikdo netrpěl. A nakonec je tady American Apparel, kde si člověk může koupit cokoliv a vždycky je to „100% pure”.