Pro příklad nemusíme chodit daleko – vezměte si třeba RedWay, který se v některých školách válí bez povšimnutí ve sborovně nebo na zemi u šaten jen proto, že nic nestojí. Na druhou stranu, když jsme ho chtěli prodávat za dvacku, většina škol nám napsala, že by si to nemohla dovolit, protože nemá peníze ani na křídy, natož na časopis. Nestěžuju si, jen si všímám, že tak je to se vším: Se vzděláním jako takovým (když je dostupné a zdarma, vnímáme je jako opruz, nikoliv výsadu), lékařskou péčí, hudbou zdarma ke stažení, ovocem do škol, které nikdy nikdo nesní a taky s pomocí rozvojovým zemím. Už padesát let zasypávají bohaté státy tzv. třetí svět penězi, potravinami, oblečením, hračkami, léky a balenou vodou. Bono z U2, Sting a další rockové hvězdy se přimlouvají za odpuštění dluhů, které by chudé země stejně nebyly schopny splatit ani za tisíc let, ale výsledky nikde. Situace je pořád stejná. Možná je to tím, že pomáháme špatným způsobem.

My, kdo jsme se šťastnou náhodou narodili v bohatší části světa, máme morální povinnost pomáhat těm, co takovou kliku neměli. To je myšlenka, kterou najdeme ve všech světových náboženstvích, ústavách států i ve výročních zprávách Coca-Coly a Microsoftu. Všichni si tak trochu uvědomujeme, že naše možnosti, jak dosáhnout životního úspěchu, nezávisejí jen na tom, jak moc se snažíme, ale i na prostředí, ve kterém žijeme. Těžko by si totiž kdokoliv z nás budoval kariéru majitele firmy nebo bubeníka v punkové kapele, kdyby denně řešil hlavně to, jak nezemřít. (Teď mluvím o podvýživě, nemocech, násilí a bídě. A taky o tom, že v Somálsku nejsou pankáči, ale piráti. A že jejich „rokenrol“ je něco jiného, než na co jsme my tady zvyklí.)

Pomáhat znevýhodněným je fér a spolupráce se nakonec vyplatí všem – to je fakt prověřený jak vědci, tak celou dlouhou historií lidstva. Otázka je ale jak?

Dej člověku rybu a nasytíš ho na den, nauč ho rybařit a bude sytý po celý život.

Co děláme, když do země, kde 30 % lidí trpí podvýživou, pošleme jídlo, západní lékaře a dezinfekční prostředky? Učíme tyto lidi rybařit, nebo jim dáváme rybu? Nemusíte se mnou souhlasit, ale já myslím, že je jen krmíme, den za dnem. Vyspělý svět svou humanitární pomocí chudým národům spíš ubližuje, protože vychovává miliardy nesamostatných lidí, kteří se na pomoci stávají závislí. „Naučit rybařit“ prostě neznamená „dávat zadarmo“. 

Něco jiného je čím dál populárnější projekt mikroúvěrů, to znamená malých částek (od 5000 Kč), které lidi z bohatších zemí půjčí na úrok lidem ve třetím světě na rozjezd jejich podnikání. Zatím to skutečně vypadá na cestu ze začarovaného kruhu chudoby, přesně podle pravidel soucitného kapitalismu (těm, které to zajímá víc, doporučuji knihu R. de Vos: Soucitný kapitalismus). Když totiž peníze dáte, bezúročně, nevratně, obdarovaný nemá žádný důvod, proč by se měl snažit změnit svůj osud. Půjčka představuje závazek, ale i motivaci. Pokud se novému podnikateli začne dařit, bude mít víc peněz. Ty buď utratí u dalších obchodníků v okolí (čímž podpoří jejich byznys), anebo je uspoří a pak investuje do rozvoje své firmy. Ten, kdo mu půjčil, splnil svou morální povinnost a podnikatel v Mexiku, Ghaně nebo Peru se nemusí cítit jako méněcenný chudák, co čeká na něčí smilování. Bere život do svých rukou – a o to tady jde. Podle dostupných informací činí obvyklá výše takové půjčky 850 amerických dolarů, což je asi 15 tisíc korun. Celkem už bylo takto rozpůjčováno 2,5 biliónu korun a podnikatelů z třetího světa, kteří nejsou schopni svůj mikroúvěr splácet, jsou pouhá 2 procenta. Touto formou pomoci se zabývají například kanadská organizace Agents of Change, americká Give Meaning nebo česká společnost Microfinance. Ekonom Muhammad Yunus, který s touto myšlenkou přišel jako první, dostal v roce 2006 Nobelovu cenu míru.