Máme velmi krásnou knihu o broucích, stejné vydání o motýlech zmizelo…Jeden den jsme, jaká náhoda nás vedla, našly jenom černočervené druhy, včetně vřetenušky. Po pár dnech nacházíme zase jiné…, je to zvláštní svět… Anna je sbírá, prohlíží a zase pouští. Zajímalo by nás, má-li cvrček opravdu uši na nohách.

Máme štěstí, že chodíme k lesu cestou a sadem, které nikdo neseká, víme i proč. Kvete tam spoustu bolehlavů, jsou plné kněžic…a jiných šestinohých, kterým se točí hlava z té vůně, že jezdí zapojeni do vlaků a nedbají, když spadnou do krabičky. Právě vylétávají motýli, ti hnědí okáči nejdřív, dnes i bělásci a jeden žluťásek. Vidíme-li malého motýlka večer, hned řeknu, že je to soumračník a nikdo mě neopraví, určitě mám pravdu…

Na zemi jsme našly mrtvou jepici a lítost nad ní nás dohnala k vytvoření letícího náhrobku nad jejím hrobem, který bude v budoucnu společným místem odpočinku pro všechny další nebohé jepice, které najdeme. Otázkou pro nás zůstává, proč tito dospělci žijí tak krátce a jestli v nich zůstávají vzpomínky na svá dobrodružství coby nymfy, když se setkávaly s kentaury…

Náhrobek je vytvořen z vrbových prutů. Svázán oloupanou kůrou z nich a ještě, pro jistotu, slepen tavnou pistolí, aby se jeho životnost rovnala alespoň délce tlení malých tvorečků.