Nikde ze zmiňovaných míst není tolik světla jako v DOX! To nebe ten den!! Pouze zde děti pracují samy bez pomoci nebo přihlížení rodičů. A jak se už docela ve starých sbírkách s rodiči alespoň podle vidění známe, sem chodí jiní. Kdyby stáli všichni rodiče v řadě, každý by poznal, ty jdeš sem, ty jdeš tam. Mnohokrát jsem měla v Anežském klášteře úsměv na rtech, jak maminky toužily po pěkném výrobku, jak pomáhaly, radily, sledovaly, jako děti odpovídají na otázky lektorky…Program je vždy skvělý. Patří to ke klášteru i k paláci, patřilo to i k Sv. Jiří. Chodíme tam velmi rády, stojí to za to, samozřejmě nemyslím svá pozorování. Anna řekla: Takže Anežka a DOX. Sem budeme chodit! Jak pozorně si holky prohlížely výstavu prací Jana Kaplického, zatoužily po malinkých figurkách, které chodí kolem modelů. Nejsou to stejní lidé, ale pán s rozevlátým pláštěm, utíkající dítě, stará, mladá paní, auta…Hrály jsme šachy na terase s obřími figurkami než Anna dodělala papírovou továrnu a procházely se nahoru, dolů…Vím přesně o jaký prostor jde- je tam někde schovaný pomeranč a Jack Nicolson se sekyrou v ruce. Natočily jsme film jako památku na naši první návštěvu DOX, jako památku cesty na druhý břeh řeky, Bože, ta dálka- to jsem nevěděla, že tramvaj od domu jede až tam a taky na první den cesty do školy.