Tuto neděli osamělé, tiché muzeum v Benešově s krátkodobou výstavou Daisy Mrázkové, ateliérem grafiky, fotografie, patří do té řady míst, která z mé zkušenosti zejí opuštěností, nebo tam býváme ve správnou chvíli.

Největší zájem o tato místa, podle mě, projevují cyklisté, když jsou na prázdninových cestách po kraji. Sedlčany, Týnec nad Sázavou, Netvořice, zde dokonce nezájem vede k postupnému ukusování otevírací doby, přitom jsou v jeho vitrínkách, připomínající vitrínky v Památníku písemnictví, takové zajímavosti, od veteše po římskou přilbici, nedaleko nalezenou (údajně), konče, Benešov, Mělník a tak dále.

Vzpomínám na expozice ve staré budově NM a domnívám se, že půjdou k čertu. Nemyslím si totiž ani náhodou, že jeho koncepce si zasloužila úpravy, ne tak narušená statika budovy, to ale jistě neposoudím, neboť tomu nerozumím. Netěším se na to, jak ho upraví, dokážu si to představit. Bude to stejně ošklivé a nemotorné jaké je to vedle, protože v první řadě se to bude snažit být hezké.

Škoda.

Malá poznámka ke krásnému výstavnímu prostoru v Benešově.

Anička si celou dobu myslela, že obrázky malovaly děti. Ani jí nenapadlo, že jejich autorkou je stará paní. Její knížky jsme četli, ale nespojila si to.

Bylo tam tolik světla a procházelo skrz lehounké akvarely pod sklem. Odráželo se z nich teplo, byly to úplné radiátory. A na konci ledna tam bude Šíma. Chtěla bych projet všechna malá muzea, ne na kole, ve svém autě, a pěkně je mapovat, dokud nezmizí.