Nikdy bych nevěřila, jak je takový gigant těžký, jak výborně chutná, jakou abecedu z něj vyřežeme, jak se říznu, jak mě taková věc, pěkně v klidu, doma, bude bavit, jsem věděla jistě. Z jakési znouzecnosti, že jsme nestily sraz před Staronovou synagogou, jsme šly do kina a celou dobu jsem litovala a zároveň byla v rozpacích, čemu se Anča směje. Čarování po Česku, vynikající věc, škoda, že jsme neměly kedlubnů víc, vůbec bychom se nedostaly ven.

Napadá mě, kdybychom si tak všechno a každého mohly otisknout na papír, chytnout člověka za krk, vmáčknout mu tvář do inkoustu, pořádně přitlačit a udělat si kopii, napsat si k ní poznámku, toho a toho dne byl ten a ten takový a makový, poskytnout mu příležitost setkat se třeba s nalepeným hladovým ledním medvědem a tak podobně, zamyslivečit si – chystat pasti. Možná ale něco takového již existuje.

Anča píše již třetí pokračování Příběhů Zrzka a po delší době ji k tomu postrčil nový sešit se zvláštními linkami, taková maličkost, zdálo by se. Jak to čtu, vidím, že motivy nachází zatím hlavně v našich společných zálibách a ve své hlavičce. Děkuju za to!