nezapomeň na papíry. Nás, rodiče to strašně baví. Za sebe mohu říct, jak mě hřeje, když ji sleduji, jak se soustředí, rozhlíží se kolem sebe a kreslí. Prošli jsme toho už dost. Zpětně oceňuji benevolenci paní, které hlídají skleněné skříně s exponáty v paláci Kinských. Nefotila jsem tam, ale vidím Annu, jak leží na zemi, nebo si opírá blok o sklo, nikým nenapomínána. Stejně tak ve skleníku Fatamorgána, i když tam přece jen nás nenápadně sledovali. Kdyby byl takový přístup např. v Národním muzeu, bylo by to výborné. Dobré je to i v Náprstkově muzeu, galerii U prstenu…

Uvykla jsem si na svůj pocit lítosti, který mě provází tam, kde nemám děti s sebou. To, že nevidí, co já. Není to úplně zdravé, jistě, bojuji s tím. Mnohdy si oddechneme navzájem. Bylo tomu tak i s výstavou Modiglianiho. To bylo pěkné zapomenutí …

Seděly jsme pak s Annou několik hodin proti sobě s dlouhými přestávkami několika dní, stále není hotovo, kdy se jí nechtělo, mně už taky ne, ale dodělat započatou věc bude nutné. Vznikly i komixové obrázky ze života a díla malíře.

Skeny kresbiček jsou z paláce Kinských, z druhého patra, které je nám milejší, masožravé kytky (i v modelíně) a poslední motýl ze skleníku.

Snad- kdyby chodilo více dětí se skicákem na taková místa, hlídačky a hlídači by si uvykli a přestali by nám znepříjemňovat hezké chvíle.