Cesta pod nimi je ze všech cest na hřbitově nejsvětlejší. Vždycky mám pocit, že kolem mě je moře. Mají koruny široce rozpřáhnuté, jakoby větve spolu navzájem nechtěly nic mít. Procházíme-li pod nimi, to je jako šlapat po leopardí kůži- takové stíny pod sebe házejí. Chodník je pak stejný jako jejich těla. Strakatý. Vylupují se ze staré kůry, svlékají se a právě ty obnošené šaty sbíráme. Trochu jsme taky pomáhaly s převlékáním, ale odkrývaly jsme byty mravenců, ruměnic a malá žlutá vajíčka…Tak jsme se spokojily s tím, co leželo na zemi.

Kousky, které odpadávají, jsou malé jako dlaň. Mají v sobě oči o suků, jsou poskládané z vrstev. Nejvíce připomínaly Anně rozzlobené hlavy a zvířata.

Na kůru jsme nanášely barvu temperou, rychle schne a může se na obrázku pokračovat dál…Zkoušely jsme to jak po obvodu, tak plošně. Snad jen- papír, na který tiskneme, by měl být vlhký. Ne rozmočený, trhal by se. Lépe přijme barvu, někdy i tvar matrice. U této kůry vychází krásné frotáže.

Žádné doporučení, pravidlo, kromě chuti to zkusit, není.

Malá poznámka ke způsobu tisku. Pro ty, kteří nemají doma tiskařský lis nebo satynýrku, je dobré držet se malých formátů. Malá lžička, zkuste kovovou i umělohmotnou, když pomalu tlačí na papír krátkými tahy, kroužky, dokáže udělat perfektní otisk. Zkusila jsem dnes, a je to až směšné, vložit papír a kůru ve filcu mezi dvě prkýnka a přejet je kolem auta. Bylo to na hranici trapného počínání a dělala jsem to kvůli těm, kteří by si nevěděli rady… Věřím, ale, že každý, kdo bude chtít s dětmi podobné věci zkoušet, si poradí sám. Mám dobrý pocit z toho, když v námětech, které dávám, je prostor pro invence adresátů a není v nich ani přesná cesta. Toto nejsou kuchařské knihy. Je to způsob, jak vnímám s dětmi svět kolem sebe.

Zkoušely jsme barevné otisky, ale nakonec jsme se rozhodly pro černobílé. Bude se s nimi lépe dál pracovat. Jsou až strašidelné. Vypadají někde jako rozhovory, rozzlobené hlavy…

Půjdeme na sběr znovu a budeme hledat jenom hlavy, možná vznikne komix.