Když jsme vystoupili na břeh, zdálo se nám, že se nám půda houpá pod nohama, tak dlouho jsme byli na moři. Ukázalo se, že to byl nejpříjemnější den, jaký jsme strávili na naší dlouhé cestě. Nejprve jsme zažehli oheň z naplaveného dříví jen tak pro radost, abychom mohli pozorovat šlehající plameny a poslouchat praskot větví. Ani jsme nedrželi stráž. Líně jsme házeli oblázky do vody a táta s mámou vyšli na lov zvěře. Zvěř před nimi prchala a na tak malý ostrov jí bylo neobyčejně mnoho. Zajíce ubili ranami holí do hlavy, dvouročky a jednu z laní, jež byla jalová, zabili oštěpy. Ale druhé dvě laně s jejich kolouchy ušetřili, neboť byli čistě bílé a vypadali jako posvátná zvířata. Na ostrově bylo mnoho hadů, ty zahnali na jedno místo a oni tam zmizeli v díře.

Obětovali jsme zajíce i zvěřinu Apollónovi – bohu Vylodění, a zatímco se peklo maso na ohni vydávajíc rozkošnou vůni, šla jsem s Annou hledat med k polední oběti Slunce. Zanedlouho jsme našly v dutém stromě hnízdo a zavolaly mámu, aby vybrala med, což pomocí kouře a sekery ráda učinila. Když jsme dali stranou kruhový díl plástve určený Slunci, zbyly ještě na každého dvě hrsti, neboť včely zde hnízdily neobyčejně dlouhou dobu. Nato postavil táta na břehu z kamení oltář a položil naň plástev rozloživ koldokola žaludy a ostružiny do tvaru paprsků. Vedl též tanec svatého kola krouže ztřeštěně kolem oltáře týmž směrem, jímž Slunce krouží kolem Země, zpívaje chvalozpěv, k němuž se připojila celá rodina. Pot nám vyrážel v krůpějích na čelech… A pak se země zatřásla, ale my se nebáli, protože to nebylo poprvé a slyšeli jsme " Dříve než se nadějete, podniknete velkou cestu, a než se léto desetkrát otočí, nebudete potřebovat lodi k cestě zpět. Gorgonské tváře Vašich nynějších zim budou tytam. " ( použité citace R. Graves, Zlaté rouno)

Po takovém proroctví jsme vyskládali na dně moře, v hloubce tak 2 metrů, aby mohla i Anna přiložit ruce k dílu a potápět se, několik obrazců na počest Poseidóna. Moje matka svázala všechny své vlasy, své dlouhé, plavé pletence vlasů do složitých uzlů, usedla se zkříženýna nohama na břeh, nořila prsty hluboko do kamínků a zase je vytahovala. Dělala to přesně jak šly vlny. Ten zvuk se tak vždycky snaží vrýt do paměti na celou zimu. Neodvážila jsem se na ni přitom promluvit, abych neporušila její kouzlo.

Vím, že posláním mé matky je přenášet nalezené věci a budovat nové Řecko u nás na zahradě. Kdyby ho periferním viděním neměla u sebe celý rok, zmrzla by. S tátou nás stále nutí chodit po stezkách, které šlapaly pouze kozy, být tam, kde nikdo nemůže být, chybný krok a byl by stejně mrtvý… Oba věří, že nad námi stojí všichni řečtí bohové a chválí je a povzbuzují při cestách. Vidím jim oheň v očích když se naloďujeme, vidím jak máma stále hledá delfíny a táta kouká do dálky…Věřím, že jednou budeme muset mámě přísahat, že na tuto zem nezanevřeme, všechny tři sestry, a budeme v ní plnit různá poslání a úkoly, které budou s tátou na ostrově, už jako dědek a bába, vymýšlet.

Bude se jednat o větší úkoly než přenášet kamínky z bodu A do bodu B a pak z nich stavět. " Děti, to není motýl, to je posel, který nese zprávu, že se dílo podařilo."