Cyklotrasa z Hlavního nádraží vede po bývalé trati a končí zátarasem před tunelem pod Ohradou. U Hlavního nádraží je nápis: Také se bojíte na této cyklotrase? Strašně se bojím, hlavně, když Anna jede moc rychle a pak ji chvíli nevidím. Hrůzou se vždycky rozběhnu, jestli ji někdo nepopadl za culík a nevtáhl do roští… Někdo se ale bojí rád. Místo, před půl rokem v naději, jak bude krásné, před čtvrt rokem krok od cíle, nyní na cestě k zapomnění. Místo, které si přivlastnili volně pobíhající psi, ( Vítkov patří pejskařům..), volným krokem jdoucí jejich majitelé a rychlí bruslaři hledící strnule před sebe.

Chodíme tam, protože cestu lemují nádherné polorozpadlé domy se schodišti vedoucími nikam, zastavujeme se na mostě, který je tak vysoko nad silnicí, až to bere dech, a z něj jsme přímo z nejvyšších větví jasanu utrhly podivné nosy jako křidýlka. Vídáme tam červenou kosmickou lokomotivu, vypadá jako poklice na dózu s máslem, rostou tam rajčata a kvete tam dýně, tam chodívaly jsme, Anno, hrály si a snily, až temné síly cestu pohltily… Týdny a tohle místo zapomenu s klidem. Pro Annu alespoň památka, jak jsme vyrobily ptáčky z těch křidélek. Chtěla jsem je nechat na tom jasanu, vypadaly na něm dobře, ale ona nechtěla. Odmítla číhat za keři na toho, kdo je přijde zničit. Vážila si věci, na které se podílela.

Bohužel, cesta bude mít jiný osud. Přemluvila jsem Annu a vylezla vysoko do houští akátového porostu kus dál ve svahu, kam jsem ptáčky pověsila a domů jsme je nenesly. Vracely jsme se a skoro u auta, na chodníku, jeden ležel, utrhl se nám cestou tam a ZPÁTKY se našel, aniž se hledal. Tak, to je naše putování. Nakonec, zpátky jdeme vždycky. Anna je teď totiž Hobit, poslouchá ho každý večer. Uplynul týden a šly jsme tam znovu, a pak zase, chodíme tam vlastně pořád, něco mě tam táhne…Vzpomínka dávná, i nedávná, na kavárnu, na krásný výhled na Prahu…A prostory v Památníku…na jednom schodišti jsem si připadala jako v paláci na Rhodu a jistě nemyslím na antiku.