… je uvede do své pracovny, kde se v pozadí za stolem rozčiluje drobný úředníček do telefonu.

Po pár větách hovoru vstoupí průvodčí a inspektor s Hlaváčkem na něj udiveně hledí, přičemž pan Abrhám vytáhne automaticky jízdenku a průvodčího požádá, aby ho upozornil, až budou, tuším, v Kolíně. V tu chvíli přichází sestra a vlídným hlasem upozorňuje Průvodčího, že je čas se vrátit na pokoj a s větou „A pro vás to platí také!“ se obrátí na rozčíleného úředníčka, kterého má inspektor i divák za skutečného úředníka a né za blázna.

Tak něco podobného si prožil můj muž.

Můj muž je velmi výřečný člověk. Někdy mi připadá, že „velmi“ je slabé slovo („Proboha, nehuč furt!“:) Na rozdíl ode mne není líný i v noci při nenadálém probuzení prohodit aspoň slůvko a spát dál. Na prostou otázku, na kterou je možné odpovědět Ano /Ne, odpovídá několika pro mne zbytečnými větami a nejlépe otázkou.

Nedávno přijel k zákazníkovi a začal vykládat zboží, když tu k němu přistoupil chlapík a se zájmem se ho začal vyptávat na informace o náklaďáku. Respektive se zeptal: „Man! Jak jste s tím spokojenej?“

No to byla voda na Radkův mlýn (můj muž je Radek). Radek spustil úžasnou přednášku na téma nákladní vozy se spoustou detailů. Možná došlo i na nákresy. Když už se schylovalo, že chlapíkovi udělá zkušební jízdu, tak vyšel jiný muž a povídá: „Pavlíku, pojďte už dovnitř. Konec pauzy! Neobtěžoval vás moc?“ Radek se zmohl jen na strohé „Ne!“ a překvapeně sledoval odcházející muže.

Ti zašli do budovy s nápisem Chráněná dílna pro pomoc dlouhodobě duševně chorým.

Když mi to doma vyprávěl, tak jsem si mohla utrhnout pusu. „Jsi blázen! Potkal si ‚kolegu‘ a málem jsi to nepoznal“ :) Ale jak říká pan doktor Cimický: „Nikdo není normální. A ti co tvrdí, že jsou, tak jsou jen nedokonale vyšetřeni.“