Vzpomínám si, jak jsem jednou chtěla podpořit svůj nápad a zavolala jsem někomu, o kom jsem věděla, že to udělá…( tak hanebně uvažuji) a slyšela: Co dneska není trapné, Haničko…Klidně to udělej. Dodneška to zní jako ozvěna. Dnes už zavolat nemohu a přesto slyším ten hlas tak často. Mluvit s panenkami, dávat jim jména, seznamovat jednu s druhou, oběsit ji a vskřísit, naučit ji skákat šipku…Rozehrávat ságy, přitom toužit po novém modelu upíra…Myslím, že to nejsou ani hry podle toho, jak se dítě rozčílí, když protihráč hraje mimo plán…

Dívala jsem se na děti a slyšela, jak vždycky syknou bolestí, když se spálí tavnou pistolí nebo se klepnou do prstu kladívkem a nehnula jsem ani brvou. Je to přirozená věc. Je to dobrodružství, vyrábět z toho, co zbylo po nějaké jiné činnosti, úplná recyklace. Využily dokonce skořápky od ořechů, kameny, listy, třísky na podpal…

Při velké výpravě k rybníku – zklamání – kameny moc neplavou…Pro ilustrace k písni jsme musely tedy podložit plavidla kousky polystyrénu. Aby loď unesla všechny pasažéry, spojily jsme tři plavidla v jedno… Někdo tuhle písničku zpívával…

Pluli dva rytíři po vodě, až dopluli k jedný hospodě. Ten první z loďky vystoupil a ke stolu přistoupil.

Šenkýřka šikovná byla, sama rytířům sloužila…

Šenkýřko, pěknou dcerku máš. Komu pak ji za ženu dáš?

To není žádná dcerka má, to je jen děvečka služebná! Lenorko, Lenorko, běž ustlat, rytíři zívají, chtějí spát !!!!!!!!

Lenorka do pokoje vstoupí, rytíř jí cestu zastoupí. Lenorko, Lenorko, stůj co stůj, já musím zvěděti osud Tvůj!

Když já jsem maličká bývala, pod hradem jsem si hrávala…Pluli kolem dva cikáni a sebrali mě od mámy…

Lenorko, Lenorko, sestro má, vždyť Tyś tak dlouho hledaná!!

A tak se sešla rodina, která se tak dlouho hledala…