Nemyslím to vážně, jen trošku, protože mám radost, vždycky když tam jsme a ještě chvíli potom. Stejně jako dítě jsem postižená periferním sluchem, někdy jaksi neporozumím a netýká se to morfologie ani syntaxe, nýbrž záměru jistých rozhovorů, takže jsme na jedné lodi. Je docela možné, že někdo by, slyše prstýnkové, nepochopil, kam se jde, tudíž můžu být vlastně ráda, že dítě pojmenuje špatně, ale rozumíme si bezvadně, protože se známe.

Muzeum je dosti opuštěné v celé své kráse a člověk si ho užije, jako by mu patřilo. Úplně se mně chvějí ruce nedočkavostí při placení,… zase si to pěkně projdeme,… nikdo nikde. Zamykám skříňku s věcmi u pokladny a cítím pohled paní ve velikém šedivém drdolu, ve kterém má ukrytou kameru, a hlídá, aby nikdo dychtivě nedýchal a neslintal na vitrínky a nevlezl do některé z nich. Aktuálně do uren Spolku přátel žehu v první místnůstce dole. Máte povolení fotit? Ne. Na telefon ho mít nemusíte.

Za sálem s okousanými židlemi je ohromná výstava spojená se zvyky a hlavně s mexickými kostřičkami, muzikou a projekcí šťastných, krásných, rozesmátých Mexičanů. Avajapolievo, avajápolíevo,a­velínusavalínu­savajá ava hesalír………..

Není moc veliká. Škoda.

Stálá expozice v nejvyšším patře má podlahu nakloněnou jako vlna. To je místo, kde se tančí. Náprstkovo muzeum je ráj .