Skoro jsem měla vyhráno.

… Člověk musí děti různě povzbuzovat, nemůže se plně soustředit na krajinu, na šíroširé obzory, a přitom je vděčný, že cupitají vedle něj. Člověk, když je sám, se dost bojí, třeba se najednou přitiskne ke kmeni stromu, ani nedýchá, uši na šťopkách, jestli není někdo poblíž. Bojí se i svého dechu. Ale když jsou děti s ním, nebojí se. Prošly jsme šumavské hřebeny z Pancíře na Zelenou, hledaly jsme kůrovce, pak znovu z Pancíře na Javornou, stále v dešti, podél Vydry z Čeňkovy pily k Turnerově chatě a viděly vězení nebohého Vydrýska a uzrál v nás plán, přespat v přírodě.

Čekaly jsme na vhodné počasí a vyšly směrem, kde nás následujícího dne čekali. Měly jsme před sebou jen 15 km, šly jsme podle GPS starými cestami rozoranými pluhy, skoro přímým směrem. Blížila se hodina H. Tolikrát v mé mysli přehrávaná, najít správné místo, kam se se stanem zašít, abychom byly v bezpečí… Známe zlé myslivce, podle dětí, nás mohou vyhodit do povětří. Plán dát pod sebe smrkové větve, jak to dělal Malý strom nevyšel, nebyly, tedy umístit stan k východu, abychom mohly sledovat východ Slunce, se povedl. Postavily jsme jej pod trnkový keř, pod ten na mapě pravý, jež tvoří pravé oko obličeje uprostřed mapy s mýtinkou jako pusou.

Začalo naše čekání na tmu, které nás uvedlo do značných rozpaků. Kontrovovaly jsme střídavě stan a obcházely ve stále větších kruzích kolem. Snědly jsme 5 rohlíků a parenicu, pomalu jsme i vypily vodu. Opět jsme obcházely a poslouchaly přírodu, je-li štˇastná, že jsme tam, kde jsme. Už jsme trochu pochybovaly, jestli to ustojíme. Mírně, slabě, nenápadně, začalo pršet. Zalezly jsme do stanu, domů.

Čas je relativní a změnil naše nejistoty ráz na ráz. Byly jsme vyplaveny. Úplně jak myši instinktivně pádíme, stan, spacáky přes rameno, k silnici a voláme telefonem o pomoc. Jedna padá do bláta, když se posmívá, jak druhé vypadají. Jsme opravdu šťastné, v dešti ujdeme ještě 2 km, než nás zachraňují. Cítím ale, že bychom došly až na chalupu, protože jsme se tetelily těšením se na vlastní postele. V uších mi hučelo: Je to nad Tvoje síly,......... neukočíruješ to.

K půlnoci se rodí dohoda popojet nenápadně autem, přesto na návštěvu dojít. Usínáme a těšíme se.

<http://maps.google.cz/maps?…>

A zase na cestě. Bereme figurky našich prázdnin, prožívají dobrodružství jednoho filmu. Nádherný kraj. Jak ho popsat… Na jaře jsme byly v Dendrologické zahradě a potkaly jsme výpravu dětí s různým postižením. Viděla jsem chlapce jak stál pod kvetoucím hlohem a byl očarován. Okusoval ty květy a polykal je, sněd by celou zahradu. Zarazili jej hrubě, stane se mu prý to, co nyní já nemohu napsat, ale spolykal všechno, co měl v puse. Když odešly, i my si daly a sem tam cestou ochutnáváme, protože je to krásné. Chceme si urvat kus přírody pro sebe. Jinak to nemá totiž vůbec cenu.

Dřív, než bude pozdě.

Vzmuž se, mám plán, to bude dobrý…

No, a letíme..........