Za uměleckým jménem mezinárodní tvůrčí dvojice René&Radka se skrývá německý fotograf René Hallen a původem česká fotografka Radka Leitmeritz. Věnují se komerční fotografii i vlastní umělecké tvorbě. Sympatický pár žije a pracuje v Paříži, znají se přes deset let a k zastižení byli během své krátké návštěvy v Praze. Mají několikaleté zkušenosti s fotografováním dětí z celého světa. Jak se chovají děti před hledáčkem fotoaparátu? Jak se fotí děti pod vodou? Jsou české děti jiné než děti v jiných zemích? A dozvíte se i jedno malé tajemství…

Kdy jste začali fotografovat děti a co vás k tomu vedlo?

Radka: Asi před pěti lety. Předtím jsme dělali výhradně módní a reklamní fotografii a fotili jsme dospělé. Oslovil nás tehdy začínající dětský módní časopis Milk, abychom pro ně nafotili dětskou módní story. Od začátku oslovovali módní fotografy ze světa dospělých, a jelikož se v časopise objevovala známá jména, s důvěrou v zajímavý projekt jsme se nadchli pro novou zkušenost. Od té doby k nám děti vlastně přicházely samy a my jsme zjistili, že nás práce s nimi neuvěřitelně baví a inspiruje. Sice dále fotíme i dospělou fashion, ale stále častěji pracujeme s dětmi, které nás zavedly i na dráhu umělecké fotografie.

Můžete se pochlubit nějakými značkami, pro které jste pracovali?

René: Právě jsme dofotili celosvětovou kampaň pro Van Cleef and Arpels, která nám velmi sedla svým snovým sofistikovaným světem. Pracovali jsme také pro Aston Martin, módní značku Miss Sixty, Kenzo či Absolut Vodku. Jedním z našich největších úspěchů byla práce pro Adidas, pro který jsme nafotili úspěšnou kampaň s Davidem Beckhamem. Radka: Z časopisů, pro které jsme pracovali, bych zmínila například Vogue Nippon, French, Citizen K., Wound, Milk, New York Magazine nebo Beaux Art. Již deset sezon vytváříme všechny vizuály pro dětskou linii Miss Sixty a Energie, a to nejen jako umělečtí ředitelé, ale i jako fotografové. Děláme také finální grafickou úpravu katalogu i kampaně. Je to velmi výjimečná spolupráce, která nám umožnila vytvořit zcela nový svět, ve kterém jsme dětem vymysleli všemožné role od hollywoodskéch hvězd přes newyorkské slečinky z Upper East Side a miamské gangstery až po pracovníky televizního studia či italské macho a filmové hvězdy stříbrného plátna z dob Felliniho. Natočili jsme před rokem v L.A. i dva krátké filmy doprovázející kampaň.

Na vaší poslední výstavě v New Yorku nazvané Under Water jste vystavovali fotografie dětí pod vodou. Jak jste se k tomu dostali?

Radka: Vystavovat do New Yorku naše „podvodní děti“ nás pozvala kurátorka N.Y. festivalu a fotoeditorka New York Times Jody Quonn. Šlo o výstavu, která vlastně začala v Paříži a následovně byla přes celé léto v Národním muzeu fotografie Alinari ve Florencii. Byla to naše třetí sólová výstava a druhá věnovaná dětské tématice. René: S dětmi pod vodou jsme začali pracovat před třemi lety pro módní časopis Citizen K., kde po nás chtěli příběh s duchy a strašidly, a tak nás napadlo fotit děti, které plavou pod vodou.

Jak se vám s nimi pracovalo? Neměly strach z vody? Radka: Problém trochu byl, že některé z nich v podstatě neuměly plavat, přestože jsme se rodičů samozřejmě předem ptali… Takže než jsme je začali fotit, museli jsme je to naučit. Ale u veškeré práce s lidmi, které fotíte, a u dětí obzvlášť, platí, že když jednou získáte jejich důvěru a naučíte se, jak s nimi mluvit a jak jim vysvětlit, co s nimi chcete dělat, práce je pak celkem snadná. René: Prostě když vám začnou věřit, začnou dělat to, co chcete, aby dělaly. Je to určitě hodně zajímavá práce. A hlavně se děti ve vodě cítí uvolněně. Přestože ve věku pěti šesti let už nemají svůj vrozený vodní reflex, rychle si na svůj pobyt v maminčině bříšku vzpomenou.

Fotíte děti z celého světa. Máte také nějakou zkušenost s českými dětmi?

Radka: Pod vodou jsme je nikdy nefotili. Ale s českými dětmi jsme dělali tady v Praze jeden komerční projekt. A jelikož jsme měli možnost se setkat s dětmi nejrůznějších národností, od malých Francouzů až po Američany, myslím, že máme docela možnost srovnání.

Jaké jsou české děti obecně?

České děti jsou velmi stydlivé a svým způsobem velmi uzavřené. Je na nich vidět, že na předvádění se nejsou moc zvyklé. Jakékoliv zobecňování je ovšem dost složité. Už na castingu ještě před focením bylo vidět, že jsou trochu nekomunikativní a chovají se, dalo by se říct, jako mladší, než jsou ve skutečnosti. Při castingu jsme viděli okolo stovky dětí. René: Třeba kluci tady na focení velice často brečeli. Myslím, že na klucích je obzvlášť vidět, že rodiče k dětem v Česku opravdu přistupují jinak. Řekl bych, že obecně jsou čeští kluci i holky hodně introvertní.

A jak se chovají děti v jiných zemích? Dokázali byste v tomhle ohledu popsat hlavní rozdíl?

Radka: Ten rozdíl je poměrně velký. Na práci s dětmi samozřejmě velice dobře poznáte, jak se k dětem staví společnost, jak se o ně stará a vychovává je. Především, čeští kluci jsou miláčci rodiny, jsou dost rozmazlení už třeba v pěti letech. Rodiče se k nim chovají jako k malým králům. Když jedete do Států, je to úplně jiné. Rodiče tam občas ke svým dětem přistupují jako šílenci a tlačí je, aby byly úspěšné, už od velmi útlého věku. Třeba i v pěti letech jsou děti svými rodiči vedené jako naprostí profesionálové, mají své agenty nebo jim agenty dělají oni, chodí s nimi na castingy i focení a nutí je, aby vše dělaly co nejlépe.

Co si o takovém přístupu myslíte?

Radka: Já myslím, že je to trochu postavené na hlavu. My se vždycky snažíme rodičům vysvětlit, aby nechaly celou věc plynout a brali to v klidu, aby to pro děti stále byla spíš hra. Mělo by to zkrátka zůstat jako zábava a nemělo by se to stát svého druhu prací nebo povinností. Malé dítě se nemůže samotné rozhodnout, jestli se chce stát profesionálním modelem. V tomhle věku to záleží na rodičích, kteří rozhodují za něj. Prostě rodiče by neměli své děti nutit k ničemu, ani k tomu stát se modelem nebo modelkou, ani třeba ke hře na piano. René: Když dítě hodně brečí, protože je na focení jenom kvůli svým rodičům, klidně jim řekneme, aby už to příště nezkoušeli a nechodili k nám. Chceme, aby děti spolupráce s námi bavila, nechceme je trápit.

Není ten americký přístup tak trochu jako prodávat vlastní dítě?

René: Neřekl bych úplně, protože rodiče nesmějí sáhnout na peníze, které jejich dítě dostane. Většinou je zakotvené v zákonech, že až do osmnácti let dítěte jsou jeho peníze zablokované. To platí i ve Francii. Takže finanční profit v tom naštěstí není. Radka: Jde spíš o to, že takoví rodiče se skrze své děti snaží realizovat nenaplněné sny. Myslím, že je to špatně. I já jsem si sice vždycky přála, aby mě mí rodiče byli bývali dotlačili k tomu, abych se naučila hrát na piano, protože bych teď na něj strašně chtěla umět hrát, ale to je trochu něco jiného. Myslím, že není špatné, když třeba ve věku deseti dvanácti let, kdy dítě zcela přirozeně přestává něco bavit, na něj rodič trochu zatlačí, aby nepřestávalo. Ale když je toho moc, je to trochu nemocné.

Je to tak, že skrze chování dětí dokážete odhadnout, jací jsou jejich rodiče? Jací jsou čeští rodiče?

René: Určitě. Dítě je zrcadlem svých rodičů. Radka: Nedokázala bych asi stoprocentně říct, jak vychovávají své děti čeští rodiče, protože jsme tady vlastně fotili jenom jednou. Vím, že většina našich českých přátel se snaží své děti vychovávat velmi odpovědně. Z naší zkušenosti můžu také říct, že Češi nejsou posedlí tím, aby se jejich děti dostaly do reklamy, protože trh je tady hodně malý, a tak nemají tolik příležitostí. Není to třeba jako ve Francii nebo v Americe, kde je spousta castingů a nejrůznějších agentů, kteří se dětským modelingem zabývají, a rodiče se tak můžou celkem snadno zbláznit a začít toužit po tom, aby se z jejich dětí staly hvězdy. Na tom castingu, který jsme tady měli, se rodiče chovali celkem normálně. Ale všimla jsem si, ze často u dětí neměli autoritu, slibovali jim za casting nákup hraček, McDonalds‘, cukrovinky a podobně. Šokovala mě jedna maminka, která se svého plačícího syna zeptala: „Co mám teda udělat, aby ses nechal vyfotit? To mám na tebe být zlá?“ Přejel mi mráz po zádech.

Jaké typy dětí si vybíráte?

Radka: Vybíráme nejen podle vzhledu, ale i podle povahy. Na focení se nejvíc hodí děti, které mají otevřenou a zajímavou povahu, jsou komunikativní a nekonfliktní. S dětmi, na které tlačí jejich rodiče a které třeba celou dobu brečí, protože tam nechtějí být, to jde velice špatně. I kdyby takové dítě mělo nejkrásnější a nejzajímavější obličej na světě. Když ho to nebaví a nechce to dělat, nelze takové dítě dost dobře fotit. Děti také musí mít svým způsobem talent, protože na focení je kolem nich spousta lidí, každý se na ně kouká a něco po nich chce. Dítě se v tom musí umět zorientovat a musí se také rádo předvádět. Povahu dítěte dokážete poznat i během velice krátkého času během castnigu, hned vidíte, koho to baví a koho ne. A když pak vidíte jeho rodiče, okamžitě pochopíte, proč to tak je. René: Je to tak. Obecně se nejlépe pracuje s dětmi, které jsou otevřené a rády si hrají. Jejich rodiče bývají sympatičtí, otevření lidé s klidným přístupem.

Jaký je v tomhle ohledu hlavní rozdíl mezi focením dětí a focením dospělých?

René: Velký. Dospělý profesionál dokáže focení vydržet s dobrým výsledkem, i když ho to třeba nebaví. Nedává najevo své pocity. S dětmi tohle dost dobře nejde. Dítě se buď k focení hodí a baví ho to, nebo se k tomu nehodí a nemá to rádo, a pak to prostě nejde. Jsou ale děti, které to strašně baví a milují to.

Vy tedy berete celé focení s dětmi spíš jako zábavu a hru?

René: Přesně tak. Jde o interakci, o zábavu a i my se od dětí spoustu naučíme, i když zatím vlastní nemáme. Vždyť na našich fotografiích nejde jen o prodej oblečení. Vymýšlíme jim různé role a to je baví. Je to, jako když si holčička nazuje maminčiny střevíčky nebo jako když si kluk sedne za volant tátova auta v garáži. Děti náš dospělý svět rády imitují − vždyť jsou jeho součástí. Stráví v dospělém světě víc času než v tom svém, čistě dětském.

Kdybyste měli vlastní dítě, kde byste ho chtěli vychovávat?

Radka: Odpověď je jednoduchá. Žijeme ve Francii a nikam se momentálně stěhovat nechceme. A obecně mám pocit, že na místě tak nezáleží, protože své dítě můžete vychovávat stejným způsobem v Praze, Paříži nebo New Yorku.

Myslela jsem to spíš s ohledem na instituce a veřejnou podporu, která se výchově dětí dostává…

Radka: Prozradím, že jsem momentálně těhotná, takže o těchto věcech teď dost přemýšlíme… René: Přemýšlíme například o tom, jestli dáme své dítě do soukromých nebo státních zařízení a podobně. Snažíme se porovnávat a hledáme. Radka: Jediné, co zatím víme určitě, je, že své dítě budeme vychovávat ve Francii. Francouzské děti jsou velmi otevřené, nebojí se a jsou hodně zvyklé na svět dospělých, jsou v podstatě rovnou vychovávány přirozeně v dospělém světě. Lidé ve Francii jsou celkově vřelejší a otevřenější než lidé tady. Když se potkají, hned si dávají pusu, nevadí jim dotyky. U nás se to sice začalo dělat taky, ale celkově bych řekla, že jsou tu lidé o něco uzavřenější a chladnější. Ale ne tak jako v Německu. Větší otevřenost se pak samozřejmě projevuje i ve vztahu k dětem, které jsou na ni od dětství mnohem víc zvyklé a začnou se tak chovat v dospělosti. René: Když chcete v Německu někoho vřele přivítat pusou, uteče. Pocházím z Německa a u nás není obvyklé ani to, aby se pusou vítali rodiče se svými vlastními dětmi. To se nikdy nedělá. Když chcete Němce políbit nebo obejmout, neví, jak má reagovat, protože na to není zvyklý. Lidé se navzájem pozdraví a maximálně si podají ruku.

Slyšela jsem ale názor, že děti by se neměly příliš vybízet k dávání pus, protože to může být velice snadno zneužitelné například perverzními jedinci.

René: Dítě se samozřejmě musí naučit rozlišovat mezi lidmi. Určitě není nutné líbat každého na potkání, ale celkově si myslím, že otevřený vztah k přiměřeným tělesným kontaktům mezi přáteli nebo dětmi a rodiči je dobrý. Nemyslím si, že by něco takového u dětí vedlo k tomu, že začnou líbat a objímat každého. Radka: To je podobné jako s nahotou. Někteří rodiče nemají žádný problém chodit před svými dětmi nazí, ale někde je to tak, že děti své rodiče nahé nikdy neviděli.

Vypozorovali jste nějaké rozdíly v různých zemích ve vztahu k nahotě?

René: Třeba v Americe musí být děti zahalené už od tří let. Radka: Hodně otevření jsou ve Skandinávii a v tomhle ohledu i Německu, kde se razí jakási filozofie návratu k přírodě. René: Ale určitě se to netýká dětí. Tam musí být lidé dneska hodně pozorní všude na světě. Není to, jako když my jsme byli malí. Radka: Dokonce i u fotek oblečených dětí, které děláme, se vždycky najde někdo, u koho vidíte, že se na ně dívá pohledem, který k tomu nepatří. I k našim fotkám jsme párkrát slyšeli hodně divné komentáře pedofilního zaměření. Docela nás mrazilo…

Děkuji za rozhovor.

Michaela Srbová

www.reneradka.com