( odkazuji na čtyři novinové články), jež umisťuje do keřů. Jako první mám možnost se ho zeptat na příčiny takového počínání, neboť jsem odhalila jeho totožnost, a to – zcela náhodou.

Při návštěvě pouti za ruinami Veletržního paláce, ve všední den, kolem šesté hodin večer, 4.5.2011, jsem zpozorovala postavu mezi keři za střelnicí s mechanickými terči. Přitiskla jsem se k maringotce a opatrně vykukovala směrem ke kutící postavě. Byl to muž, o tom nebylo pochyb, viděla jsem odlesky malých nůžek ( přimhouřila jsem oči a měla pocit, že vidím zřetelně tvar zlatých jeřábů, kteří okusovali, šmyky šmyk, listy bobkovišní ).

Vyšla jsem k němu. Byla jsem si naprosto jistá, se vzduchovkou v ruce, že se mohu, v případě ohrožení, účinně bránit. Znehybněl. Čekal, až budu úplně blízko. Pak se pomalu otočil a já viděla malinkou vystřihanou jeskyňku v keři a v ní – molitanovou myš. Čarokrásnou, molitanovou myš. Oči se mi rozzářily štěstím nenadálého objevu a podívala jsem se do tváře umělce. Byla tak známá! To děláte vy !? Proč ne, překvapuje vás to? Nevím, snad… Jistě to říct nemohu, protože jsem to nečekala. Nevadí tedy, pojďte, něco vám povím, a nebojte se, nejsem nijak zklamaný, abych se mstil, vy šťouro jedna.

Necháme se vyvézt ruským kolem nahoru, tam nás nikdo neuslyší, pak si s tím udělejte, co chcete…

.< Jednou mě žena poslala se sběrem. Nesl jsem takové molitanové odkrojky nebo co to bylo, z čeho, taky nevím, nějaká ucpávka krabice… Asi. Věřte mi, vůbec jsem nevěděl, kam to hodit, do jaké popelnice. Co vy, kam byste to hodila? Nevím, to jste mě úplně zaskočil, kolikrát sama taky váhám. No vidíte, tak jsem si je schoval pod triko, urovnal kolem břicha a kus zastrčil za kalhoty. Část jsem toho nechal jen tak u žluté popelnice na zemi, kdyby někdo náhodou věděl. No a doma, v noci, když žena spala, jsem s tím začal něco zkoušet. Byl to, a je pořád, co naplat, požitek. ( Dlouze se na mě zadíval, jestli alespoň částečně rozumím…) Je to tak ohebný, přitom se to vrací do tvaru a dělám si s tím, co chci. A – nikdo to neví. Zkouším všelicos. Vdechnul jsem život 27 tvorečkům a ubytoval je daleko od popelnic. Co můžu chtít víc? Tohle je poslední kousek. Vytáhl z kapsy dřevěného koně. Musel jsem použít dřevo, už jsem měl jen na hlavu. Víte, z čeho je ten ocas? Podívala jsem se na jeho světlé vlasy povlávající ve větru a přikývla. Tak a co by vás ještě zajímalo. Chtěla bych vidět všechny jeskyňky v keřích, známé jsou přece jenom čtyři. Psali o nich, ale ty jsem v noci přemístil. Takže, koníka vám dám, umíte pěkně poslouchat. Pak kývnul směrem ke střelnici. Tam je poslední, myšátko jste viděla a pošlu vám pár obrázků.
Neřeknu nikomu vaše jméno, nebojte se. Nebuďte jako malá, co byste z toho měla… Jenom oči pro pláč.