Vylez! Pojď sem! Kdes nechala bačkůrky?! Běž si umýt ruce! A co to máš v té krabici?!

Nic. Možná. Možná je prázdná. Možná v ní žije někdo, koho můžu vidět jen já. Možná je v ní žížala. Nebo duhově modří broučci, kteří se schovávají pod lístky šalvěje. Oblázky vytažené z potoka, které se nějakým nedobrým kouzlem stanou v kapse úplně obyčejnými. Nebo šnečí ulity. Kaštanový poklad. Igráček s nohou okousanou od psa. Peříčka městských holubů, plná bacilů. Prý. Barevné střepy, o které se určitě pořežu. Zadumané písničky nekonečných melodií, jejichž slova – vždyť toho tolik znamenají, neslyšíte? Nebo vlasy odstříhané na židli před zrcadlem krejčovskými nůžkami. Podzimní slunce, které odpoledne kreslí obrázky nad mou postelí. Kuličky hliněnky a jedna vzácná skleněnka. Odkvetlé pampelišky a bublifuk. Dobrodružná cesta po schodech do sklepa. Prosincový sníh. Bludiště skrýše pod peřinou. Jeřabiny a závrať houpačky na vrzající lípě. Kousky laku z opršelého altánu. Stmívání na cestě domů. Veverky, které se nedají chytit. Zapeklitost tkaniček. Džungle maliníkových keřů. Mechové domečky v kořenech stromů. Vířící prach pod vikýřem na půdě. Všichni cizí psi, kteří mne nikdy nepokoušou. Vůně sena. Pulec chycený ze stavidla. Spirály Thonetova houpacího křesla plné pohádek z gramofonových desek. Trosečnická zpráva s tajnou mapou. Smůla oloupaná ze smrkových polen. Petrifikovaná žvýkačka se samolepkou. Strach odloupnout náplast z rozbitého kolene. První podpis s obráceným písmenkem. Všechny zvonky a tlačítka, na které dosáhnu. Drak z javorových listů. Jarní louže a bláto.

Nebo je v té krabici prostě jen… tajemství.

Irena Hradecká