Často kvůli dětem zapomínám na sebe. Ehm. Kvůli dětem ne, je to moje vůle, moje nepozornost. Přišel jsem na to, že když budu pozorný, můžu stihnout obojí – děti i sebe.

Žiju ve městě, mám méně pohybu než bych potřeboval. Vztek mě nadzvedával aspoň do výšky, když jsem se s nimi ploužil na kole. Kolem fičí svobodní nadrženci, já se táhnu jak smrad.

Vysvobodil mě jednoduchý nápad: přehodil jsem si naschvál blbě. Zkus po rovině nebo z kopce stíhat sedmiletého kluka na dvacetčtyřce kole, když máš nahozenej nejlehčí převod.

Šlapeš jak magor… a stejně tak vypadáš. Jenže si dáš do těla a vo to tady de.

Začal jsem „paradoxní převod“ používat jako formu péče o sebe. Peru se s klukama jen levou rukou. Týmy při fotbálku naorganizuju tak, že musím makat naplno, abych uhrál aspoň remízu (navíc moje góly se počítají jen za bod, góly kluků za dva). Beru vážně otázky jako „jak se vyrábí makaróny“ nebo „proč musíš umřít“. Simultánně překládám anglické a slovenské odrhovačky z rádia…

Za pár let mě kluci nebudou potřebovat. Nedovedu si teď představit, čím se budu bavit, až přestanu mít možnost být legitimní magor.