Cirkus, který semílá dnešní dobu, nehraje zrovna pro děti, spíše je vláčí sebou. Jako ty velbloudy v karavaně nejistoty. Naštěstí umějí být v tomhle „pořádku“ šťastné. I já už dlouho pracuju v cirkuse. Až začínám věřit, že maska klauna je už moje pravá tvář. Mám dům, stromy (které ještě neožraly ovce), mám i dítě. Je to krásné.

I v té cestě, kterou jsem si nevybral, kdy ji nemám stále u sebe, je to krásné. Když se směje, spí i třeba trucuje. Mám k ní spoustu dluhů, mám před sebou prázdniny, abych je alespoň z části odčinil. Mám ji a vím, že je to bytost, která pokračuje v té mé cestě, která se snad nedostane do podobného cirkusu, že je to bytost, která by mě měla doprovázet do konce mého života, zatímco ty kolem, zdá se, přicházejí a odcházejí.

Říká, že bude veterinářka. Směju se. Líbí se mi to. Budu rád, když nikdy nebude pochybovat o tom, že je moje holčička.